Vymezení studia sexuality v rámci oboru geografie

autor příspěvku:
RNDr. Michal Pitoňák, Ph.D.

text je upravenou verzí knižní kapitoly, citační vzor originálu:
PITOŇÁK, M. (2013): Geografie sexualit, bílé místo v prostoru české geografie?. In: OSMAN, R. (ed.): Geografický výzkum: participace a angažovanost. MUNI press.

geoinovace_sbornik

OSMAN, R. (ed.): Geografický výzkum: participace a angažovanost. MUNI press.

Sexualita přirozená a proměnlivá

Stejnopohlavní intimní chování, při kterém se jedinci stejného pohlaví vzájemně sdružují, vytvářejí (často jen neformální) svazky, sexuálně se uspokojují nebo spolu interagují způsoby, které mnohdy považujeme za homoerotické (méně vhodně za homosexuální) jsou v přírodě běžné. Jen literatura postihující tuto problematiku, vzniká teprve v posledních letech, například kniha Biological Exuberance, upozorňuje na běžnost homosexuálního chování v přírodě (Bagemihl 1999). V současnosti je známo nejméně 300 druhů obratlovců, u kterých je homosexualita prokázaná (Balcombe 2006: 109). Jinými slovy „přirozenost“ stejnopohlavních svazků se do lidského diskurzu, skrze jazyk dostává teprve v posledních letech. Do druhé poloviny 20. století ve své podstatě neexistoval diskurz, který by stejnopohlavní svazky považoval za normální či přirozené.

Problematiku proměňujících se diskurzů sexuality a jejich „vynalezení“ výstižně popisuje francouzský filozof Michel Foucault (1978, 2000). Foucaultovo dílo je pro geografie sexualit klíčové (Bell a Valentine 1995; Duncan 1996; Valentine 1996), doznání v geografii jako celku se však dočkal až po smrti, v knize Space, Knowledge and Power – Focault and Geography (Crampton a Elden 2007), jež se věnuje jeho dílu a mnoha prozatím nepublikovaným textům. Soja, o Foucaultovi dokonce hovoří jako o postmoderním geografovi (Soja 1989: 16). Chápeme-li sexualitu jako Foucault, pak:

„Sexualita není přirozený rys nebo skutečnost lidského života, ale vykonstruovaná zkušenostní kategorie, která má historický, sociální a kulturní původ, spíše než původ biologický.“
(Spargo 2001: 17)

Foucault biologickou dimenzi sexuality nevylučoval, jen při jejím formování zdůrazňoval zásadní roli institucí a diskursů, shodně k problematice přistupují i Berger s Luckmannem (1999). V tomto smyslu je pak „homosexuální identita“, jak ji známe, pouze produktem společenské klasifikace, jejímž hlavním cílem byla regulace a kontrola. „Pojmenovat znamenalo zaškatulkovat“ (Banditerová 2005: 103). Banditerová užívá přirovnání R. Brannona, který přirovnává homosexualitu k leváctví.

„Původ a příčiny obojího chování zůstávají neznámé. Levák i homosexuál patří k menšině, která existuje v každé lidské společnosti, a tvrdit, že homosexualita odporuje přírodě, je stejně neodůvodněné jako to tvrdit o výhradním používání levé ruky.“
(Banditerová 2005: 151).

Jaký je rámec, kterým se sexualitou geografie, jako sociálně-vědní disciplína zabývá? Prvně se jedná o více než o studium sexuální touhy a chování jednotlivců v prostoru. Je třeba rozlišovat mezi sexuální orientací, chováním a identitou.

Sexuální orientace¹

Sexuální orientace je pravděpodobně podmíněna biologicky (tj. má nějakou esenci, lze ji studovat tj. i esencialisticky, např. v biologii, medicíně, apod.), přesné mechanismy však stále nejsou známy (Jenkins 2010: 288) a geografie se touto potenciálně neetickou oblastí výzkumu (tj. hledáním příčiny „homosexuality“) nezabývá.

Homosexualita (lépe ne-heterosexualita) je v Česku, podobně jako ve většině vyspělých zemí světa, legitimní variantou lidské sexuality (Weiss 2003).

Sexuální chování

Sexuální chování již není podmíněno jen esenciálně (tj. má samozřejmě stimul v sexuální orientaci), je ale i sociálně konstruováno, protože musí existovat možnost ho projevit, tj. být legální, nestigmatizovaná, apod. V nejrůznějších kulturních (ale i historických/časových) regionech je sexualita konstruována odlišně a v různých společnostech je trochu odlišně regulována (tj. např. institucionalizována).

V „moderních“ společnostech se heterosexualita a její institucionalizace (např. ve formě idealizace tzv. nukleární rodiny) stala primární jednotkou reprodukce (např. pracovní sil, či obecně měny obyvatelstva), ne-heterosexualita pak teprve s rozvojem post-materiálních hodnot ve vyspělých společnostech postupně získala legitimitu (Inglehart a Welzen 2005).

Všechny tyto skutečnosti souvisejí s tím, že v některých společnostech, v historických kontextech, či v některých situacích, sexuální chování měníme podle okolností, norem, zákonů, zvyků, tradic, apod. Již poněkud notorickými příklady "z druhé strany" jsou sexuální chování ve věznicích, v mladistvých kolektivech či jinde, kde neregulované heterosexuální chování a značná potřeba po uspokojení u některých heterosexuálních jedinců vede k „homosexuálním kontaktům“, kdy tedy jejich chování nutně neodpovídá sexuální orientaci, ale pouze reaguje na kontext. Obráceně je pak třeba chápat, proč se "homosexuálně orientovaní lidé" svého sexuálního chování „vzdávají“ není-li legitimizováno (tj. legalizováno, je-li trestné) či jsou-li dokonce svým sexuálním chováním ohroženi na životě, tato situace odpovídá například mnohým zemím v oblasti arabského světa, kde je homosexuální chování zakázané a trestané smrtí. Regionálně je tedy sexualita člověka legislativně, ale i kulturně a společensky, velmi rozmanitými mechanismy upravována. Rozdíly lze zřetelně pozorovat nejen v rámci celého světa, ale i v rámci makroregionu Evropy.

Sexuální chování je tedy jednoznačně prostorem a časem strukturované, a to nejen na prostorové marko-úrovni celých kulturních regionů, ale rovněž v časových či historických epochách. Podobně je tomu i na mezo-úrovni (urbánní a rurální oblasti) či mikro-úrovni, kdy i jednotlivé části měst mohou být liberálnější než jiné, to stejné platí i o časové dimenzi, kdy denní doba např. ovlivňuje možnosti našeho sexuálního chování (den-noc). Do těchto časoprostorových konstelací se vždy promítají především kulturní a politické vlivy, jež manifestují diskursy, ve zkratce, mocenské vztahy.

Sexuální identita

Dalším pojmem jsou rozmanité sexuální identity (gay, lesba, bisexuál, asexuál, heterák, apod.), které jsou především kvůli tzv. queer teorii a rostoucímu vlivu post-přístupů (post-strukturalizmus, postmodernismus, feminismus, atd.) stále častěji problematizovány, především pak z toho důvodu, že jsou sociálně konstruovány.

Je-li jazyk² prostředkem, který dává našim zážitkům a pocitům významy, pak identifikace s nimi či jejich odmítnutí vede k formování určitého typu identity, která je založena na kultuře a je jí podmíněna (DeLamater a Hyde 1998). Studium měnící se vazby identity na prostor, ve kterém dochází k jejich ustanovení, je jistě geografickou záležitostí. Jaký vliv má na konstrukci sexuálních identit anonymita prostředí, velikost sídel, typ zástavby, přítomnost nejrůznějších hranic, nejrůznější infrastruktura, vzdělanost a mnoho dalších prostorově strukturovaných fenoménů? Proč jsou při výzkumných šetřeních v rozdílných státech zjištěny různé podíly sexuálně menšinově identifikujících se osob, proč v určitých státech světa nevědí co je to gay, lesba nebo homosexuál? Tyto a mnohé další otázky jsou předmětem studia geografie sexualit.

Sexuální identita je podle Butler „proměnlivý soubor významů upevněných na základě představ o sexualitě a genderu“ (Butler 1990). Jak tyto představy vznikají, vhodně doplňuje definice Ballegaard, podle níž „sexuální identity gayů a leseb jsou sociálně konstruovány a upevňovány skrze příslušnost v určité komunitě“ (Ballegaard 2009: 18). Hughes pro doplnění poznamenává další zajímavý aspekt sexuální identity, a to je často nepochopený fakt, že homosexuálové si nevybírají zdali se stanou homosexuály, ale vybírají si, zdali se tak identifikují (Hughes 2006). Je ale jasné, že tento "výběr" nemá příliš společného se svobodnou volbou.

Vztah mezi sexuální orientací, chováním a identitou jsou tedy poměrně provázané a složité. Ve stručnosti sexuality tedy jsou:

„Sociálními konstrukty, jež nabývají nejrůznějších významů, u nichž jsou chápány různé funkce v různých časech a na různých místech, které mohou být rekonstruovány s ohledem na sociální, kulturní a politické trendy, potřeby a tlaky.“
(Forrest a Ellis 2006: 92).

 

Sexualita v geografii; queer³ teorie v geografii

Jakékoliv geografické myšlení o sexualitách musí započít průzkumem toho, jak jsou sexuální identity konstruované a projevované v prostoru. Bell a Valentine (1995: 30), potvrdili, že projevování (performance) identit je závislé na prostoru. Queer přístup, ale naznačuje, že identity a těla nejsou fixní, ale ustavičně přetvářené.

Sexuality (identity, chování) jsou proměnlivé, ustavené kontextuálně a především, prostorově závislé. Queer geografové tvrdí, že prostor není „pouze kontejner, ve kterém se věci odehrávají, ale je aktivně produkován akcemi, které se v něm odehrávají“ (Browne 2009: 42). Automatické či pevné chápání prostoru jako (primárně) heterosexuálního je proto třeba zpochybňovat, odhalováním každodenně opakovaných heterosexuálních aktů, které je jako heterosexuální normalizují, a v důsledku toho ani nejsou ani považovány za (hetero)sexuální. Proto, již na začátku 90. let, David Bell a jeho kolegové vysvětlili, že prostor není „přirozeně“ heterosexuální, ale je „heterosexualizovaný“ specifickými činy a normami, a že tedy má performativní charakter. Jsou to právě nevyřčené normy (přítomné v kulturní sféře), které vykonstruovaly prostor, pro osoby s většinovou sexuální orientací, heterosexuály, pro něž je ovšem heterosexualita přirozená, neproblematická, neviditelná a naturalizovaná (Duncan 1996). Naturalizace heterosexuality v rámci heteronormativní společnosti ji zneviditelňuje (Valentine 1996). V této fázi je vhodné uvést termín heteronormativita, který je pochopitelně v geografiích sexualit často skloňován. Podle Dictionary of Human Geography se jedná o:

„Sociální regulační rámec, který produkuje binární rozdělení pohlaví, normalizuje touhu mezi ženami a muži a marginalizuje ostatní sexuality jako odlišné a deviantní“ (Gregory a kol. 2009: 329).

A podle Takács heteronormativita prostě „odkazuje ke kulturním a sociálním praktikám, které nutí muže a ženy věřit, že heterosexualita je jediná možná sexualita“ (Takács a kol. 2008: 5).

Heterosexualitě se v prostoru meze nekladou a je-li v určitých morálních mezích (např. nahota, exhibicionismus, atp), nejsou její projevy vnímány jako sexuální akty. „Samozřejmou heterosexualitu“ lze tedy určitým způsobem chápat jako neviditelnou a jedním z úkolů queer geografů a teoretiků je ji zviditelňovat.

Nahlížení na prostor skrze queer perspektivu, v tomto případě porozumění heteronormativitě, je náročné především pro jednotlivce s většinovou sexuální orientací, a to z podstaty většinové sexuální orientace. Osoba z většinové populace se neidentifikuje jako „heterosexuál“, považuje se jen za „normální“, nepřemýšlí o svých každodenních rutinách a projevech jako o projevech sexuality – má-li potřebu, vezme partnera za ruku, políbí ho, obejme ho, pohlédne na něj či se jde seznamovat, ale nijak se nebrání projevovat v rámci přípustných norem, neuvažuje však tyto, jako projevy sexuality. Pokud však „většinově heteronormativní“ jedinci zpozorují dva muže, jež se např. drží za ruce, vzájemně se líbají nebo objímají, nejsou považováni za „normální“. Proč, když si vzájemně vyjadřují stejná gesta? Proč často od líbajících se milenců (muže a ženy) odvracíme zrak, ale na líbající se dva mužské milence či ženské milenky „civíme“, děje se tak všude? Tito lidé prožívají prostor odlišným způsobem než většinová populace, je možné perspektivu jejich přehlížet? Geografové sexualit (včetně těch queer) tvrdí, že jednoznačně ne. Jsou všechny prostory stejně heteronormativní, nebo se vlastnosti tohoto fenoménu v prostoru mění? Kde se mohou neheterosexuální páry „líbat“ bez pocitu, že se na ně ostatní vyčítavě dívají, či na ně pokřikují, je to u nich doma, v některých veřejných místech, nebo někde jinde? Jak queer teorie přistupuje k možnostem lidského jednání a v rámci možnosti struktur, v čem je přístup podobný Giddensově strukturaci, jež je v geografii vlivná a v čem je jiný? Tyto otázky je možné odpovědět především díky pracím teoretiků jako Judith Butler (1990), která mimo jiné rozvinula již vlivné myšlenky Foucaulta. Prostor je v jednoduchosti podle Butler heterosexualizován skrze nejrůznější procesy a heteronormativita je podle Foucaulta chráněna nejrůznějšími praktikami.

Veřejný prostor

Nejčastějším argumentem heterosexuálů v ohledu jejich "tolerance" ne-heterosexuálně orientovaných je, "že je tolerují", ale „ať si nechají všechno na doma, do soukromí“ (Duncan 1996). Toto je založeno na mylném předpokladu, že sexualita patří do soukromí, a je součástí institucionalizovaného heteronormativity, v níž je heterosexualita všudypřítomnou součástí každodenních činností, a příčinou či možná důsledkem prohlášení „ať si necháme všechno do soukromí“ je tedy neschopnost (či nevůle) většinově sexuálně orientovaných osob, uvědomit si svou odlišnost (Bell a Valentine 1995). Jinými slovy, neschopnost vnímat své vlastní (hetero)sexuální akty jako akty sexuální. Heterosexuálové se ve veřejném prostoru chovají „normálně“, neuvědomují si, že se když líbají, drží se za ruce, sahají si na pozadí, že jednají explicitně sexuálně. Pro ne-heterosexuální osoby je veřejný prostor proto citelně heteronormativní, vnímají sexuální akty heterosexuálů a jsou k nim stejně citliví, jako k těm svým, které jsou v heteronormativní společnosti dodnes často považovány za „nenormální, nemístné, nevhodné, atd.“, vnímají tedy veřejný prostor jako značně sexualizovaný a nestejnoprávný. Valentine (1996) popisuje, že prostor, jenž je heterosexuály považovaný za veřejný, veřejný není a je spíše polo-veřejný protože z mnoha míst jsou lidé vylučováni nejen na základě jejich sexuality, ale i věku, rasy, sociální třídy, apod. Valentine, uvádí medializovaný příklad lesbického páru, který byl v roce 1991 vyhoštěn při nakupování ze supermarketu v Nottinghamu, potom, co se vzájemně ženy políbily. Triviální příklad dokládající, že veřejný prostor není otevřen všem lidem, stejnou měrou, a ne každý člověk v něm má stejné možnosti (Valentine 1996: 153).

Soukromý prostor

Podívejme se nyní na typický příklad soukromého prostoru – domov. Podle Madanipoura je domov místem psychického uspokojení jednotlivců (Madanipour 2003). Mnohé výzkumy ovšem potvrzují, že toto opět neplatí pro ne-heterosexuály, přinejmenším po určitou část jejich života (mládí). Domov byl vždy uznáván jako klíčový uzel společnosti, jako místo, kde se formují identity a lidem zakořeňují vzpomínky, je centrem intimity (Madanipour 2003: 71). Ani tuto funkci však mnohdy domov ne-heterosexuálům neplní (Matejsková 2007: 138). Podle Saunders je domov místem, kde jedinec může uplatňovat nezávislost stranou vtíravých pohledů zaměstnavatele a státu, jehož integrita má pro mnohé jedince nejvyšší životní prioritu (Saunders 1990). Lynda Johnston a Gill Valentine ale píší o domově jako o místě s heterosexistickým a často homofobním podtextem (Johnston a Valentine 1995: 102). Jakým způsobem například vypadá domov dospívajícího neheterosexuálního člověka? Jaký je vyrůstá-li jedinec v heteronormativní či dokonce homofobní rodině (Bell a Valentine 1995: 92)? Plní výše zmíněné funkce domova v době, kdy je člověk nejvíce zranitelný, tedy v době dospívání, růstu, studií?

Queer prostor

Existuje prostor, který není (hetero)normativní, kde se nachází, popř. lze ho cíleně vytvářet? Prostor, který by byl v podstatě anti-normativní, a nebyly by v něm stanoveny výlučné (např. heterosexuální) normy a byl by tedy inkluzivní pro všechny lidi nejrůznějších sexualit, etnik, ras, genderů či jiných os diference, bychom možná mohli nazývat queer prostorem. Termín queer prostor je používáný především v prostředí geografie sexualit, ve feministických geografiích, ale i v dalších oborech informovaných kritickou sociální teorií, jejíž nedílnou součástí je i právě tzv. queer teorie (Rushbrook 2002: 201).

Protože sexuální orientace není viditelně zapsána do těl lidí, a příslušnost k té či oné orientaci není tedy vepsána do těla, je sexuální orientace poněkud odlišná od jiných os diference jakými jsou například rasa, gender, pohlaví, nebo např. věk. Z tohoto důvodu je tedy možné příslušnost k odlišné sexuální orientaci skrývat a tento fakt je možná jediným důvodem, proč doposud nedošlo k plnému zrovnoprávnění lidí různých sexualit. Neheterosexuální lidé proto často v heteronormativní společnosti žijí skrytě, neprojevují se na veřejnosti a někdy se zdráhají projevovat se přirozeně i ve svých heteronormativních domovech a uchylují do svých tzv. „closetů⁴“. „Sami sebou“, se tak prozatím ne-heterosexuálové cítí většinou jen ve vybraných veřejných prostorech či místech (Bristow 1989). Těmito prostory jsou především nejrůznější komerční gay či lesbické prostory (nejčastěji gay kluby, bary, sauny apod.), které se prostorově koncentrují ve velkých městech, včetně Prahy. Proč tomu tak je, a jsou tyto prostory queer? Na tyto a mnohé další zde položené otázky reaguje právě geografie sexualit, která je vybavena nejen nutným metodologickým a teoretickým aparátem ale rovněž i citlivostí ke zkoumání světa v časoprostorové perspektivě. Poptávka (např. v EU) po geografickém vědění, které by bylo situované z nejrůzněji diferencovaných a často prozatím umlčených perspektiv (nejen těch sexuálních) roste. Zviditelňování a objevování specifik, ale i pravidelností, které strukturují a ovlivňují sociálně-prostorové životy všech lidí ale zůstává stále na začátku své dlouhé cesty za porozuměním.


¹ Nikoliv preference, protože si ji lidé nevolí a není možné ji tedy preferovat (American Psychological Association 1991).

² Pro post-strukturalistické chápání jazyka by bylo potřeba diskutovat alespoň díla J. L. Austina (lingvistická teorie mluvních aktů), L. Althussera (ustavování subjektu tzv. interpelace), J. Butler (teorie performativity), rozpracovat psychoanalytické argumenty S. Freuda a J. Lacana), přiblížit práce J. Derridy (dekonstrukce, nepevnost významů) a mnohé další práce.

³ Ve smyslu, ve kterém je chápán v tomto článku, je queer "způsob myšlení, způsob vědění, specifický způsob kritiky, které má za cíl vyzývat normalizace, prozkoumat předpoklady považované za samozřejmé, především (ne však výlučně) pak kategorie týkající se genderu, pohlaví a sexuality. Queer geografie je obtížně definovatelná, protože nedefinovatelnost, anti-normativita, anti-essencialismus jsou jejím základem“ (Browne 2009: 39).

⁴ Prostorová metafora uzavírání se do režimu skrývání, podrobněji se touto problematikou zabývá Sedgwick (1990) či geograf Michael Brown (2000). Odtud rovněž pochází populární termín "coming-out", který pochází z věty "coming-out of the closet."

Použitá literatura:

AMERICAN PSYCHOLOGICAL ASSOCIATION, INC., 1991. Avoiding Heterosexual Bias in Language. American Psychologist. Roč. 46, č. 9, s. 973-974. ISSN 0003-066X.

BAGEMIHL, B., 1999. Biological Exuberance: Animal Homosexuality and Natural Diversity. New York: St. Martin's Press. 751 s. ISBN-13: 978-0312253776.

BALCOMBE, J., 2006. Pleasurable kingdom - Animals and the Nature of Feeling Good. New York: Macmillan science. 274 s. ISBN: 1403986029.

BALLEGAARD, N., 2009. Gay and Lesbian Tourism Travel Motivations, Destination Choices and Holiday Experiences of Gays and Lesbians. Diplomová Práce. Copenhagen: Copenhagen Business School. 127 s.

BANDITEROVÁ, E., 2005. XY O mužské identitě. Praha: Paseka. 272 s. ISBN: 80-7185-727-0.

BELL, D. a G. VALENTINE eds., 1995. Mapping Desire geographies of sexualities. New York: Routledge. 357 s. ISBN-10: 0415111641.

BUTLER, J., 1990. Gender trouble – Feminism and the subversion of identity. London a New York: Routledge. 170 s. ISBN-10: 0415389550.

BRISTOW, J., 1989. Being gay: politics, identity, pleasure. New formations. Roč. 9, zima, s. 61-81. ISSN: 0950-2378.

BROWN, M., 2000.  Closet Space. Geographies of metaphor from the body to the globe. New York: Routledge. 170 s. ISBN-10: 0415187648.

BROWNE, K., 2009. Queer Theory/Queer Geographies. In: THRIFT N. A R. KITCHIN, International Encyclopedia of Human Geography. Amsterdam: Elsevier, sv. 9, s. 39-45. ISBN: 978-0-08-044910-4.

CRAMPTON, J. a S. ELDEN, 2007. Space, Knowledge and Power - Foucault and Geography. Burlington: Ashgate. 377 s. ISBN-10: 0754646556.

DELAMATER, J. D. a J. S. Hyde, 1998. Essentialism vs. Social Constructionism in the Study of Human Sexuality. Journal of Sex Research, Roč. 35, č. 1, s. 10-18. ISSN: 1559-8519.

DUNCAN, N., 1996. BodySpace - Destabilizing geographies of gender and sexuality. London: Routledge. 281 s. ISBN-10: 0415144426.

FOUCAULT, M., 1978. The History of Sexuality. New York: Pantheon Books. 169 s. ISBN-10: 0394417755.

FOUCAULT, M., 2000. Dohlížet a trestat. Praha: Dauphin. 430 s. ISBN: 80-86019-96-9.

FORREST, S. a V. ELLIS, 2006. The making of sexualities. In: COLE, M., ed. Education, Equality and Human Rights. Routledge,  Abingdon, s. 89-110. ISBN 0415356601.

GREGORY et al., 2009. The dictionary of human geography. Oxford: Blackwell Publishing, 1072 s. ISBN: 978-1-4051-3288-6.

HUGHES, H. L., 2006. Pink Tourism: Holidays of Gay men and Lesbians. Oxfordshire a Cambridge: CABI Publishing. 229 s. ISBN: 184593119X.

INGLEHART, R. a C.WELZEN, 2005. Modernization, Cultural Change and Democracy. Cambridge University Press, Cambridge, 333 s. ISBN: 0-521-84695-1.

JENKINS, W. J., 2010. Can Anyone Tell Me Why I’m Gay? What Research Suggests Regarding The Origins of Sexual Orientation. North American Journal of Psychology. Roč. 12, č. 2, s. 279-296. ISSN: 15277143.

JOHNSTON, L. a G. VALENTINE, 1995. Wherever I lay my girlfriend, thats my home: the performance and surveillance of lesbian identities in domestic environments. In:  BELL, D. A G. VALENTINE, eds. Mapping Desire gegraphies of sexualities. London: Routledge. s. 99-113. ISBN 978-1-4094-0242-8.

KULPA, R. a J. MIZIELIŃSKA, 2011. De-Centering Western Sexualities Central and Eastern European Perspectives. Farnham: Ashgate Publishing Limited. 232 s. ISBN:  978-1-4094-0242-8.

MADANIPOUR, A., 2003. Public and Private Spaces of the City. London a New York: Routledge. 237 s. ISBN: 0203402855.

MATEJSKOVA, T., 2007. Straights in a Gay Bar: Negotiating Boundaries through Time-Spaces. In: BROWNE, K., JASON L, G. BROWN, eds. Geographies of sexualities. Burlington: Ashgate. s. 137-150. ISBN: 978-0-7546-8478-7.

MCDOWELL, L., 1995. BODY WORK - heterosexual gender performances in city workplaces. In: D. BELL A G. VALENTINE eds. Mapping Desire geographies of sexualities. London and New York: Routledge, s. 67-84. ISBN-10: 0415111641.

RUSHBROOK, D., 2002. Cities, queer space, and the cosmopolitan tourist. GLQ: A Journal of Lesbian and Gay Studies. Roč. 8, č. 1-2, s. 183-206. ISSN:  1527-9375.

SAUNDERS, P., 1990. A Nation of Home Owners. London: Unwin Hyman. 418 s. ISBN: 0044454880.

SEDGWICK, E. K., 1990. The epistemology of the closet. Berkeley: University of California Press. 258 s. ISBN: 0-520-07042-9.

SOJA, E. W., 1989. Postmodern Geographies The Reassertion of Space in Critical Social Theory. London: Verso. 300 s. ISBN: 0-86091-936-6.

SPARGO, T., 2001. Foucault a teorie podivného. Praha: Triton. 73 s. ISBN: 8072542109.

TAKÁCS, et al., 2008. Social Exclusion of Lesbian, Gay, Bisexual and Transgender (LGBT) People in Hungary. Research Report. Budapest: Institute of Sociology - Hungarian Academy of Sciences. 64 s. ISBN: 9638804513.

TOUŠEK, V. et al., 2008. Ekonomická a Sociální Geografie. Plzeň: Aleš Čeněk. 411 s. ISBN: 8073801140.

VALENTINE, G., 1996. (Re)negotiating the heterosexual street. Lesbian productions of space. In: DUNCAN, N. ed. Bodyspace - destabilizing geographies of gender and sexuality. London a New York: Routledge. s. 145-153. ISBN-10: 0415144426.

WAITT, G., MARKWELL, K., GORMAN-MURRAY, A. (2008): Challenging heteronormativity in tourism studies: locating progress. Progress in Human Geography. Roč. 32, č. 6, s. 781–800. ISSN:  1477-0288.

WEISS, P., 2003. Dá se homosexualita léčit? ČRo 1 Radiožurnál, 12. 11. 2003.