Sexuální občanství je relativně nový pojem, který vstupuje do povědomí sociálních a příbuzných věd začátkem 90. let minulého století. Pro rozvoj konceptu sexuálního občanství byly klíčové především práce sociologů Evanse (1993), Richardsonové (1998), Plummera (2003) a Weekse (1998).  Významně do problematiky ale přispěly i práce z oblasti humánní a sociální geografie, především pak autorů Bella a Binnieho (2000), u oblasti politických věd Phelan (1995), ale i literárních kritiků (Berlant 1997).

Význam tohoto konceptu není zcela pevný, lze do něj zahrnout poměrně široké spektrum otázek a je možné mu rozumět mnoha různými způsoby (Richardson 2017). Někdy se rovněž používá příbuzný, avšak často odlišně, nebo i šířeji, chápaný termín tzv. „intimního občanství“ (Plummer 2005).

Oba koncepty ovšem poukazují na proměňující se vnímání hranic veřejné a soukromé „sféry“, kdy některé otázky, které byly dříve zcela z veřejného prostoru vyloučené, jako například problematika sexuálního násilí, zohavování pohlavních orgánů (např. ženská obřízka) či otázky související s právy sexuálních menšin, v současnosti zaujímají přední příčky veřejně diskutovaných oblastí a přestaly být tabuizované.

Otázky související s nejrůznějšími právními, sociálními a kulturními požadavky, v rámci problematiky sexuálního a intimního občanství, bývají teoretizovány skrze tzv. „sexuální práva“. Taková práva mohou být požadována jak muži, tak ženamiheterosexuály i ne-heterosexuály, nicméně mezi heterosexuály jsou to častěji ženy než muži, kdo na ně klade důraz, přičemž to jsou především „sexuální menšiny“, pro které sexuální občanství a sexuální práva představují v heteronormativní společnosti specifickou důležitost.

V důsledku našeho zvyšujícího se porozumění lidské sexualitě, genderové identitě a dalších aspektů lidské přirozené rozmanitosti, dochází rovněž k souvisejícímu zviditelnění „potřeb, tužeb a záležitostí“, které byly v rámci dřívějších přístupů zcela vyloučeny nebo marginalizovány.

V průběhu posledních několika desetiletí došlo k významnému posunu v přijetí ne-heterosexuálních lidí do společnosti. Součástí tohoto společenského posunu byla většinou nejprve dekriminalizace konsensuálního homosexuálního stykuvyškrtnutí homosexuality ze seznamu duševních nemocísjednocení minimální věkové hranice pro sex mezi osobami stejného a opačného pohlaví, zavedení zákonných změn, které zaručují lidem s ne-heterosexuální orientací ochranu proti diskriminaci a zločinům z nenávisti, zákonné uznání vztahů osob stejného pohlaví a zpřístupnění rodinných, majetkových a dalších práv, které stát dříve poskytoval pouze osobám různého pohlaví.

Následkem těchto změn jsme logicky byli v posledních desetiletích svědky některých společenských, zákonných a kulturních změn. V sociální geografii a v sociologii jsme si povšimli především zvyšující se společenské viditelnosti ne-heterosexuálních lidí, jejich shlukování ve velkých městech a obecně jejich stále větší integraci do většinové společnosti.

Všechny tyto a mnohé další otázky, které úzce souvisejí s konceptem tzv. sexuálního občanství vyplouvají na povrch, zvláště pokud odstoupíme od nekritických úvah o „automatické demokratičnosti“ našich společností a přikloníme se ke kritičtějšímu pohledu, v jehož rámci můžeme přetrvávající rozdíly mezi uvažovanou a reálnou rovinou „občanské rovnosti“ odhalit (Weeks 1998, s. 37–8).

Pro přehledné představení konceptu sexuálního občanství, využijeme analytického schématu, který představila Richardsonová (2000) a jež zahrnuje tři druhy požadavků na sexuální práva:

  1. požadavky založené na chování a praxi
  2. požadavky založené na identitě
  3. požadavky založené na vztazích

Požadavky založené na chování a praxi:

Tyto požadavky zahrnují především občanská práva týkající se možnosti praktikovat sexuální aktivity, přístupu k sexuálnímu uspokojení či k reproduktivní soběstačnosti.

Právo na sexuální aktivitu je specifickým problémem ne-heterosexuálních lidí, kterých se dotýkají zákony zakazující, omezující či jinak upravující konsensuální „homosexuální styky“. Jedná se například o zákony tzv. „veřejného pohoršení“, popřípadě taková legislativa, která zakazuje či trestá homosexuální styk obecně (v některých částech světa). Organizace Amnesty International i v současnosti zveřejňuje zprávy o popravách, mučení, uvězňování a dalších formách perzekuce ne-heterosexuálních lidí na světě (8 států světa dodnes „homosexualitu“ trestá smrtí). V Československu přestala být homosexualita trestná v roce 1962, nicméně i v období první republiky jsme byli jejímu odtrestnění významně blízko (Seidl et al. 2012).


Mapa právního postavení ne-heterosexuálních lidí ve světě


Zdroje: mapa je založena na originální rešerši a je platná k únoru 2018. Z velké části jsme vycházeli z dostupných informacích poskytovaných v reportu ILGA – International Lesbian, Gay, Bisexual, Trans and Intersex Association: Carroll, A. and Mendos, L.R., State-Sponsored Homophobia 2017: A world survey of sexual orientation laws: criminalisation, protection and recognition (Geneva; ILGA, May 2017).


Právo účastnit se sexuálních aktivit a mít přístup k sexuálnímu uspokojení je rovněž významným problémem lidí s postižením, se kterými je mnohdy zacházeno jako s „asexuály“, nebo jako s lidmi „bez sexuálních potřeb“ (Begum 1992, s. 78). Tuto problematiku například nedávno i u nás popularizovala režisérka Dagmar Smržová v jejím filmu Miluj mě, jestli to dokážeš (Smržová 2016).

Otázky sexuálních a reprodukčních práv jsou rovněž důležité v oblasti autonomie ženského těla u mentálně handicapovaných osob, které mohou být podstatně náchylnější k domácímu násilí a viktimizaci (Begum 1992). Postižené ženy pabývají častěji sterilizovány bez jejich přímého souhlasu (Williams 1992).V nejobecnější rovině se pak otázky spojené se sexuálním a reprodukčním chováním a praxí dotýkají tzv. ženského občanství, které ovlivňuje tělesnou integritu žen a jejich reprodukční volby a zdraví. Spadají sem především sociální práva, jako je přístup k antikoncepci a právo na potrat.

Sexuální práva a občanství založené na chování pak úzce souvisejí i s epidemií HIV/AIDS, která na jedné straně vyvolala poptávku po sexuálním vzdělávánía formulovala nové definice „bezpečného sexu“, avšak na druhé straně sebou přinesla řadu nových omezení občanských práv, především pak těch, kteří žijí s HIV (Watney 1991), nebo těch, kteří jsou epidemií HIV z biologické podstaty nejvíce ohroženi (tj. ne-heterosexuální muži). Tyto nové problémy pak ovlivnily například stigmatizaci HIV pozitivních lidí i jejich (bezplatný) přístup k léčbě (ART terapie) nebo k lékům, které mohou HIV infekci předcházet (jako tzv. PrEP – Pre-Expoziční Profylaxe) či zamezovat vzniku této infekce bezprostředně po rizikové události (PEP – Post-Expoziční Profylaxe).


Požadavky založené na základě identity

Tyto požadavky se týkají především ne-heterosexuálních (LGBTQ) a gender non-konformních (trans- inter- sexuálních) lidí a byly formulovány především v rámci tzv. gay a lesbického osvobozeneckého hnutí. Tyto požadavky souvisejí s veřejným uznáním skupin leseb, gayů, bisexuálů či transgender lidí a jsou kladeny do protikladu s pouhou „tolerancí“ specifických sexuálních aktů, jež měly zůstat skryté v soukromí.


Zahrnujeme sem především práva na sebeurčenísebevyjádření seberealizaci. Jsou jimi mimo jiné „právo na prostor v mainstreamových médiíchprávo na důstojnou a nestereotypní reprezentaci (a ochranu před nedůstojnou a stereotypní reprezentací)právo na možnost šíření informací a významů souvisejících se sexuálními identitami a jejich životními styly“ (Pakulski 1997). Typickým příkladem, který zasahoval do těchto práv, byla tzv. sekce 28 britského místního práva z roku 1988. Tento zákon zakazoval místním úřadům „podporovat“ ve školách „přijímání homosexuality“.

V současnosti takové zákony najdeme například v Rusku, nebo v některých dalších zemích východní Evropy, kde zakazují tzv. „homosexuální propagandu“ a jsou charakteristické svým anti-homosexuálním zaměřením.

Nemožnost sebevyjádření ne-heterosexuální identity například v celé řadě států omezuje, nebo donedávna omezovala „ne-heterosexuálům“ sloužit v armádě. Dobře známý je například dříve často uplatňovaný zákon – „neptej se a neodpovídej“ (v AJ známý jako „don’t ask, don’t tell“), který měl zabránit diskusi sexuální orientace (a tedy i coming-outu) v rámci heteronormativní armády.

Na politické rovině je pak stále zřetelně problematické zastupovat občany jako otevřeně ne-heterosexuální zákonodárce, jelikož coming-out v politice, podobně jako ve sportu, podléhá silné hetero-sociální kontrole. Dle Lister (2002) však nelze dosáhnout plného a fakticky platného občanství, bez toho, aniž by byla přítomnost „sexuálních menšin“ legitimizována veřejně (ve smyslu neskrývaného vykonávání veřejných funkcí).

Otázky související s reprezentací „sexuálních menšin“ v rámci politiky či v jiných oblastech společnosti a kultury (např. ve filmu a populární kultuře) bývají naopak často odmítány a kritizovány nejrůznějšími konzervativními uskupeními, např. v rámci diskurzu tzv. „politické korektnosti“, kterou Lister definuje jako „pojem využívaný dominantními skupinami … s cílem zesměšňovat a umlčovat požadavky utlačovaných skupin“ (Lister 2002, s. 193).

Právo na sebeurčení je pak klíčové především pro trans lidi, protože v řadě zemí je například stále zakázáno změnit rodný list trans člověka, popřípadě neurčit pohlaví člověka, který/á se narodil/a jako intersexuál. Tyto požadavky vycházejí z nedostatečného právního uznání skutečnosti, že něčí pravé pohlaví nemusí být to, které je druhými při porodu na základě fyzických rysů označeno za zřejmé (nebo dominantní). Změna pohlavní identity člověka je v řadě zemí podmíněná rovněž nutností tuto osobu sterilizovat či jinak (chirurgicky) zasáhnout do integrity jejího trans-těla.



Požadavky založené na vztazích:

Sexuální vztahy jsou omezeny například minimální věkovou hranicí legálního konsensuálního sexu, kterou mají nebo měly některé země nastavenou odlišně pro „heterosexuály“ a „homosexuály“.

V některých státech si lidé nemohou ani v případě splnění věkové hranice svobodně vybrat své sexuální partnery, tato práva mohou být například „rasově“ či nábožensky omezená.

Specificky aktuální otázkou je pak právo na veřejné uznání a právní legitimizace vztahů osob stejného pohlaví.Širší symbolický význam takového uznání „koneckonců [poukazuje] na otázku uznání morální legitimity a etické platnosti sdílených způsobů života leseb a gayů jako občanů“ (Kaplan 1997, s. 209).

Dalším typickým příkladem je právo vstoupit do manželského svazku, který je institucí, jež upravuje občanství a související práva osob, které do něj vstoupí a jistým objektivně definovatelným způsobem je tak privileguje. Nálezy ústavních soudů řady vyspělých států shledaly, že odepírání práva na vstup do manželství osobám stejného pohlaví bylo v rozporu s jejich dosavadními ústavními pořádky.

Řada států v současnosti stále buď hierarchizuje stupeň sexuálního občanství svých občanů tím, že např. institucionalizovala nějakou formu druhořadého svazku v podobě tzv. občanského nebo registrovaného partnerství, které mnohdy v řadě oblastí, především pak v oblasti rodičovských práv, svazky osob stejného pohlaví oproti svazkům osob rozdílného pohlaví znevýhodňují. Nelegitimnost vztahů osob stejného pohlaví je v nejrůznějších zemích symbolicky a právně omezována například nepřítomností zákonů, které by vztahy osob stejného pohlaví nějak legalizovaly, popřípadě přítomností zákonů, které naopak vztahy osob rozdílného pohlaví zřetelně považují za nadřazené a privilegované tím, že (např.) ústavně „omezují“ manželství jako výlučně „heterosexuální instituci“.

Rovněž v této oblasti musíme zařazovat práva a povinnosti vycházející z touhy zakládat rodiny a udržovat rodinné vztahy. Ať se již jedná o rodiče stejného nebo rozdílného pohlaví. Ve faktuální rovině sice platí, že každé dítě musí být zplozeno ženou a mužem, avšak tyto osoby nemusí za všech okolností postupovat do role rodičů, neboť jak známo, adoptivní rodiče jsou rovněž rovnoprávnými rodiči, lesbické matky jsou rovněž matkami (ať již sociálními či biologickými) a gayové mohou být rovněž otci a mají stejný potenciál vytvářet ve stejnopohlavním páru rodinné prostředí vhodné pro výchovu dítěte. Páry gayů a leseb tedy nelze vnímat jako páry neplodné, neboť pochopitelně i tyto zakládají rodiny, byť mnohdy za ztížených podmínek. Právní problémy těchto rodin a jejich důsledky, pak plně zapadají do problematiky sexuálního občanství.

Sexuální občanství rovněž zřetelně nedosahuje rovnoprávnosti např. ve vztahu k ochraně před diskriminací, jejíž motivem je sexuální orientace, v pracovně-právních či běžných občanskoprávních vztazích. Je běžné, že zákon chrání před diskriminací vůči pohlaví, náboženské příslušnosti, rase, etnicitě, avšak prozatím není zcela běžné, aby zákon chránil před diskriminací z hlediska sexuality.


citační vzor: Michal Pitoňák. "Sexuální občanství", Queergeography.cz [online] - 07/03/2018, [cit. 26/05/2018] , http://www.queergeography.cz/sexualni-obcanstvi/.

Literatura:

BEGUM, Nasa, 1992. Disabled Women and the Feminist Agenda. Feminist Review [online]. 1. 3., 40(1), 70–84. ISSN 0141-7789. Dostupné z: doi:10.1057/fr.1992.6

BELL, David a Jon BINNIE, 2000. The Sexual Citizen: Queer Politics and Beyond. Oxford: Polity Press. ISBN 0-7456-1653-4.

BERLANT, Lauren G., 1997. The Queen of America Goes to Washington City: Essays on Sex and Citizenship. Durham: Duke University Press. ISBN 9780822319245.

EVANS, David T., 1993. Sexual citizenship: the material construction of sexualities. London: Routledge. ISBN 0-203-72063-6.

KAPLAN, Morris B., 1997. Sexual Justice: Democratic Citizenship and the Politics of Desire. New York: Routledge. ISBN 978-0415905152.

LISTER, Ruth, 2002. Sexual Citizenship. In: Handbook of Citizenship Studies [online]. 1 Oliver’s Yard, 55 City Road, London EC1Y 1SP United Kingdom: SAGE Publications Ltd, s. 191–208. Dostupné z: doi:10.4135/9781848608276.n12

PAKULSKI, Jan, 1997. Cultural citizenship. Citizenship Studies [online]. 16. 2., 1(1), 73–86. ISSN 1362-1025. Dostupné z: doi:10.1080/13621029708420648

PHELAN, Shane, 1995. The space of justice: lesbians and democratic politics. In: Linda NICHOLSON a Steven SEIDMAN, ed. Social Postmodernism: Beyond Identity Politics [online]. Cambridge: Cambridge University Press, s. 332–356. Dostupné z: doi:10.1017/CBO9780511520792.014

PLUMMER, Ken, 2003. Intimate Citizenship: Private Decisions and Public Dialogues. Seattle: University of Washington Press. ISBN 9780773571679.

PLUMMER, Ken, 2005. Critical Humanism and Queer Theory: Living with the tensions. In: Yvonna LINCOLN a Norman DENZIN, ed. The Sage Handbook of Qualitative Research. 3rd vyd. Thousand Oaks: SAGE Publications, s. 357–374. ISBN 0-7619-2757-3.

RICHARDSON, Diane, 1998. Sexuality and Citizenship. Sociology [online]. 2. 2., 32(1), 83–100. ISSN 0038-0385. Dostupné z: doi:10.1177/0038038598032001006

RICHARDSON, Diane, 2000. Constructing sexual citizenship: theorizing sexual rights. Critical Social Policy [online]. 29. 2., 20(1), 105–135. ISSN 0261-0183. Dostupné z: doi:10.1177/026101830002000105

RICHARDSON, Diane, 2017. Rethinking Sexual Citizenship. Sociology [online]. 30. 4., 51(2), 208–224. ISSN 0038-0385. Dostupné z: doi:10.1177/0038038515609024

SEIDL, Jan, Jan WINTR a Lukáš NOZAR, 2012. Od Žaláře k Oltáři. Brno: Host. ISBN 978-80-7294-585-6.

SMRŽOVÁ, Dagmar, 2016. Miluj mě, jestli to dokážeš. 2016. SMRŽOVÁ, Dagmar. Česko: Artcam.

WATNEY, Simon, 1991. Citizenship in the Age of AIDS. In: Geoff ANDREWS, ed. Citizenship. London: Lawrence & Wishart Ltd, s. 164–182. ISBN 978-0853157335.

WEEKS, Jeffrey, 1998. The Sexual Citizen. Theory, Culture & Society [online]. 30. 8., 15(3–4), 35–52. ISSN 0263-2764. Dostupné z: doi:10.1177/0263276498015003003

WILLIAMS, Fiona, 1992. Women with learning difficulties are women too. In: Lesley DAY a Mary LANGAN, ed. Women, Oppression and Social Work: Issues in Anti-Discriminatory Practice. London: Routledge, s. 149–168. ISBN 0-203-72562-X.