“Debata o svobodě slova” se ve skutečnosti svobody slova netýká

“Debata o svobodě slova” se ve skutečnosti svobody slova netýká

Debata o “cancel culture” se vede o něčem reálném. Není to však svoboda slova.

Zack Beauchamp

přeložil: Mgr. Jan Morávek, Ph.D.

Tento příspěvek vznikl jako překlad článku The “free speech debate” isn’t really about free speech zveřejněný na webových stránkách Vox. Zveřejněním tohoto překladu chceme podpořit konstruktivní diskusi o obsažených otázkách i v češtině.

V posledních týdnech se v americké intelektuální elitě odehrává tvrdý souboj, který je údajně sváděn o svobodu slova. “Údajně” říkám proto, že předmětem sporu ve skutečnosti – tedy podíváme-li se na něj zblízka – není svoboda slova.

Nejnovějším ohniskem konfliktu se staly odchody dvou význačných osobností z velkých vydavatelství – komentátorky a redaktorky Bari Weiss z New York Times a redaktora Andrewa Sullivana z New York Magazine (součást Vox Media). Weiss i Sullivan se často kriticky vyjadřují k názorům moderní levice na otázky identity. Ve svých rezignačních dopisech oba uvádějí, že jejich vydavatelství se ocitla v područí čím dál tvrdší levicové cenzury, která uchvacuje média po celé zemi.

“Překročili jsme bod zlomu, kdy významná část redakce a vedení New York Magazine již nemá zájem se mnou spolupracovat,” napsal Sullivan. “Podle jejich názoru – a v souladu s převažující doktrínou v mainstreamových médiích – se kterýkoliv autor, který se v otázkách rasy, genderu, sexuální orientace a genderové identity nehlásí aktivně ke kritické teorii, dopouští fyzického zraňování svých spolupracovníků již jen tím, že s nimi sdílí jeden virtuální prostor.”

Tento problém rozhodně netrápí jen Sullivana a Weiss. Před nimi tu byl nechvalně proslulý dopis do Harper’s Magazine, ve kterém se na obranu svobody slova postavila řada známých osobností od Salmana Rushdieho přes Margaret Atwood až po Noama Chomského (signatáři byli i Weiss a Matt Yglesias z nakladatelství Vox). A před dopisem do Harper’s Magazine tu byl profesor Yascha Mounk z Johns Hopkins University, který založil nový publicistický server Persuasion s deklarovaným cílem bránit se proti růstu levicového neliberálního myšlení.

Členové tohoto kritického proudu zpravidla příliš nedbají na terminologické nuance.

Za abstraktními apely na “svobodu projevu” a “liberální hodnoty” se skrývá skutečný předmět debaty, kterým není něčí svoboda nějak se projevovat, nýbrž něčí svoboda projevovat se takto v konkrétních médiích, jako jsou New York Times, bez obav z odporu veřejnosti. Přitom se však téměř všichni shodnou na tom, že někteří mluvčí, například neonacisté, si prostor pro komentář v daném listě nezaslouží.

Tato debata se tedy ve skutečnosti nevede nad principem svobody slova, nýbrž nad mnohem obyčejnější otázkou, jak máme vytyčit hranice této svobody. Jaké projevy by již měly být morálně za hranou? Jací mluvčí mají být vylučováni z významných médií? Dáme-li určitým lidem prostor, nebude pak pro jiné lidi těžší se svobodně projevit? A jaké společenské sankce (např. zostuzení nebo vyhazov) jsou oprávněnou reakcí na porušení těchto společenských norem?

Jelikož diskusi ve skutečnosti vedeme o právě těchto otázkách, tak je zřejmé, že “cancel culture” (“kultura odvolání”, zvyk veřejně odvolat podporu lidem, kteří promlouvají urážlivým způsobem, pozn. překl.), není tou hrozbou, za kterou ji mnozí považují, tedy existenčním ohrožením svobody slova. Je jistě důležité se ptát, kde leží hranice toho, o čem máme významných médiích diskutovat – a připouštím, že bojovníkům proti “cancel culture” se podařilo vyzbrojit několika dobrými argumenty. Ale debata o hranici svobody slova je prostě jedním z těch nelehkých a nikdy nekončících dialogů, které se vedou v každé svobodné společnosti (a možná úplně v každé společnosti). Kanada kriminalizuje podněcování nenávisti a Německo popírání holocaustu, v USA je obojí dovolené – a přesto nikdo vážně netvrdí, že americká společnost je svobodná, zatímco druhé dvě jmenované se staly společnostmi neliberálními.

Dialog o “cancel culture” je součástí té samé debaty o hranicích svobody slova, kterou v souvislosti s urážlivými projevy už po desetiletí vedeme nikoli v zákonodárných sborech, ale spíše v redakcích novin a univerzitních kabinetech.

Poslední vývoj nám připadá nový, protože zároveň sledujeme vlnu aktivismu za sociální spravedlnost, jehož cílem je změnit naše chápání toho, co je v debatě o těchto tématech vhodné a nevhodné – a který se někdy snaží i vytlačit na okraj názory, které se v minulosti mohly zdát přijatelné. Tito aktivisté mohou překračovat přípustné meze a v minulosti je i překračovali, za což si zasluhují kritiku. Ale hlavním cílem jejich úsilí není omezení svobody, nýbrž její rozšíření – aby lidem, jejichž hlasy jsou tradičně marginalizované, nebylo nepříjemné projevovat se na veřejnosti autenticky, být v životě upřímní a mluvit o tom, čemu věří.

Toto není debata o hodnotě liberalismu a svobody slova. Určité hranice přijatelného projevu jsou nutnou součástí fungujícího liberalismu – není ostatně náhodou, že mezi signatáře dopisu do Harper’s Magazine nebyli přizváni lidé jako Richard Spencer, který je rasista každým coulem.

Tato debata se ve skutečnosti vede v rámci liberalismu o to, kdo má právo definovat hranice projevu – a kudy mají tyto hranice vést, má-li americká společnost zůstat věrná svému liberálnímu étosu.

O čem mluvíme, když mluvíme o “svobodě slova”

V tradičních debatách o svobodě slova a cenzuře bývá pozornost upřena na nějaký cenzurující úřad nebo mocenskou strukturu. V daném případě však žádný státní orgán nikomu do svobody slova nezasahuje. Ale i klasická pojednání o svobodě slova neviní z cenzury vždy jen stát.

V eseji O svobodě, čítankové obhajobě liberalismu a svobody slova, varuje John Stuart Mill před “způsobem tyranie sociálním daleko nebezpečnějším než jsou mnohé druhy politického utiskování,” před kolektivně vynucovanou konformitou, která “nepovolnému nedá uklouznouti a mnohem hlouběji vniká do podružností života a duši zotročuje.”

Thomas Chatterton Williams, komentátor Harper’s Magazine a iniciátor zmíněného dopisu, mi sdělil, že ústředním motivem dopisu, který vzešel z debat v úzkém kruhu autorů a intelektuálů, byla právě tato millovská obava. Mill tehdy reagoval na konzervativní dusno viktoriánské Anglie, zatímco jeho následovníci ze “zotročení duše” obviňují progresivistické tendence v americké intelektuální elitě, a zejména levicové názory na sociální spravedlnost.

“Všichni jsme byli zaražení a znepokojení atmosférou nesnášenlivosti a cenzury panující v kulturních a mediálních institucích,” říká Williams. “Pokud vás znepokojuje určitá síla, která zachvacuje vaši instituci, ale bojíte se ozvat sám, tak tento dopis má ukázat, že se rozhodla ozvat i spousta dalších lidí.”

Problematickým aspektem Williamsovy argumentace – a těchto apelů na “svobodu slova” obecně – je předpoklad, že zastánci sociální spravedlnosti jsou zásadně proti, tedy že nemají jen jiný názor na podmínky otevřené debaty, kterou mezi sebou na veřejnosti vedeme, ale nesnášejí otevřenou debatu jako takovou.

Tito samozvaní obránci svobody slova sepsali stručný seznam případů, kdy podle nich levicoví zastánci “cancel culture” dopustili křiklavého porušení pravidel. Jde například o neobhajitelný vyhazov datového analytika Davida Shora ze společnosti Civis Analytics poté, co na Twitteru zveřejnil studii příčin negativního vlivu občanských nepokojů 60. let na volební výsledky Demokratické strany – aby podpořil názor, že jejich levicoví protivníci odmítají myšlenku svobody slova jako takovou (Civis popírá, že by analytika propustila z tohoto důvodu). Jak píše Mounk:

Právě v době, kdy by se odpůrci rostoucí krajní pravice měli maximálně soustředit na to, aby vyzařovali sebejistotu a přesvědčení, dochází ve významné částí levice k poklesu podpory těch samých [liberálních] hodnot. Firmy a kulturní instituce propouštějí nevinné lidi za smyšlená pochybení; vůdčí představitelé chvílemi “cancel culture” obhajují, chvílemi zas popírají její existenci; a ohromující počty akademiků a novinářů hrdě prohlašují, že nastal čas zbavit se hodnot, jako je právo na spravedlivý proces nebo svoboda slova.

Některé tyto problémy jsou reálné. Je například pravda, že někteří zaměstnavatelé ukvapeně propouštějí lidi za údajně urážlivé chování. Ale jiné stížnosti na nespoutané řádění “cancel culture” jsou nepodložené. Já sám jsem zaznamenal jen několik málo akademiků a novinářů, kteří “hrdě” odmítli svobodu slova, a Mounk necituje ani jednoho.

Jiné příklady jsou složitější, než jak jsou prezentovány. Podle dopisu do Harper’s Magazine dochází k “vyšetřování profesorů za to, že při výuce citují z literatury”, zde však pisatelé nejspíše narážejí na případ bílého učitele politologie na UCLA, který opakovaně použil “slovo na n” při hlasitém čtení Dopisu z birminghamského vězení od Martina Luthera Kinga. Když někteří studenti projevili “hněv a znepokojení”, reagoval profesor podle dopisu vedoucího katedry politologie UCLA způsobem, který “situaci eskaloval, místo aby vedl studenty k přemýšlení a otevřené rozpravě o tom, co od našich vyučujících očekáváme.”

A některé další způsoby nejsou vůbec kontroverzní, a to ani mezi levicovými intelektuály. Případ Davida Shora je všeobecně považován za porušení jeho práv; podle odpovědi na dopis do Harper’s Magazine, která se mezi novináři rozšířila, je přes “nejasný skutkový stav” zřejmé, že “pokud byl Shor propuštěn za pouhé uveřejnění akademického článku, tak to je neobhajitelné a krajně neobvyklé.”

Signatáři původního dopisu tvrdí, že je sváděn souboj mezi zastánci a odpůrci svobodu slova, ale ve skutečnosti se děje něco mnohem subtilnějšího. Jak píše Nicholas Grossman z University of Illionis se spor vede o to, “jak vést hranice společensky přijatelného projevu a jak definovat vhodnou reakci na překročení těchto norem.” Nebojuje se zde o principy svobodné společnosti, nýbrž o pravidla, kterými se má řídit její praktické fungování.

To by ostatně bylo povědomé i Johnu Stuartu Millovi. Jak píše v eseji O svobodě, “všechno, co lidskému životu dodává ceny, závisí na donuceném zachovávání jistých mezí jednání všemi navzájem. Tudíž zákon, a veřejné mínění v mnohých otázkách, které se nehodí pro zákonnou úpravu, musí určiti předpisy chování.”

Mill navrhuje jednoduché pravidlo, které je dnes široce známo jako “princip újmy”: “smíme jedině tenkrát, chceme-li zlo od jiných odvrátiti, použíti násilí proti členu spořádané obce.”

Debata, kterou v současné době vedeme, se však principu újmy přímo netýká. Týká se definice “újmy” – a zda by do ní měly spadat věci jako Millův genderovaný jazyk nebo výraz “spořádaná obec”.

O čem debatujeme, když debatujeme o “cancel culture”

Jednou z hlavních příčin neefektivnosti tohoto dialogu je, že použité pojmy a jev, na které se zaměřujeme, jsou obecně dosti matoucí.

Pojem “cancel culture”, předmět tolika výlevů na téma svobody slova, je nechvalně známý svojí neurčitostí. Často se do něj zahrnují všechny tyto věci: údajně rozsáhlá autocenzura v elitních intelektuálních institucích; vzestup krutého davového chování na sociálních sítích; a propouštění zaměstnanců, kteří nejsou veřejně známí, za údajné projevy rasismu nebo netolerance.

Abych si ujasnil, nakolik jsou jednotlivé soupeřící pozice v této debatě reálné, obrátil jsem se na Reginu Rini, filosofku z York University, která se ve svojí práci zaměřuje na etiku moderní komunikace. Nedávno vydala knihu The Ethics of Microaggressions (Etika mikroagresí) a nyní připravuje publikaci s pracovním názvem “Demokracie a sociální sítě jsou neslučitelné”.

“Vždy budou existovat sociální normy ohledně toho, o čem je v pořádku v dané společnosti mluvit. Jedná se o základní věci jako slušnost, soukromí, zdvořilost,” říká Rini. “Jsou-li tyto normy utvářeny pod vlivem ideologie sociální spravedlnosti, tak na tom není nic nového ani příznačného.”

Na moderní době je podle Rini nové to, že široká veřejnost získala bezprecedentní možnost tato pravidla ovlivňovat a měnit – zapojovat se do procesu, který býval vyhrazen elitě.

Tento jev vyvstal již v souvislosti se všeobecným rozšířením gramotnosti, ale v posledních letech se dramaticky urychluje. S tím, jak ustupují otevřené projevy rasismu a dochází k formálnímu začleňování marginalizovaných skupin do společnosti (lidé jiné barvy pleti, ženy, LGBTQ lidé), objevuje se ve veřejném prostoru příval nových perspektiv a zkušeností. A díky rozvoji sociálních sítí dokážou jednotliví občané efektivně zpochybňovat názor elit a přinutit je k zodpovědnosti.

Tyto změny vedly ke dvěma jevům, které obránci “svobody slova” (Rini jim říká “bojovníci za status quo”) považují za obzvlášť problematické.

První jev má věcný obsah. Aktivisté z nové vlny boje za sociální spravedlnost tvrdí, že na argumenty menšinových skupin má být brán zvláštní ohled, že běloši mají “naslouchat hlasům černochů” ohledně rasismu a že zvláštní místo v dialogu o útlaku mají vyhradit pro jejich žité zkušenosti. Dále argumentují, že elitní média by neměla poskytovat prostor zhoubným myšlenkám, kterým bylo v nepříliš vzdálené minulosti uctivě nasloucháno (např. že běloši mají z genetických důvodů vyšší průměrné IQ než černoši, tedy pseudovědecký závěr používaný na obranu rasové nerovnosti), protože přispívají k diskriminaci a k tomu, že se menšinoví zaměstnanci necítí na pracovišti bezpečně.

“Bojovníci za status quo” mají rozumné argumenty, proč tento přístup hrozí přerůst v nebezpečně dusivou atmosféru. Tvrdí, že odkazy na identitu jsou zpravidla neurčité (co když spor o rasismu vedou dva černoši?) a slouží k ukončení legitimní debaty na témata, jako zda je rozumné zrušit policii nebo jak se mají řešit výtržnosti v souvislosti s protesty proti zavraždění George Floyda. Představa, že se někdo “necítí bezpečně” (podle Millova principu došel určité “újmy”) kvůli tomu, že byl v novinách publikován komentář, jim připadá absurdní.

Druhý argument se netýká přímo pravidel debaty, ale toho, kdo o nich má rozhodovat. “Bojovníci za status quo” věří, že sociální sítě, a zejména Twitter, začínají vykonávat právo veta nad úsudkem redakcí, čímž se nad redakce surově vyvyšují a nutí novináře podřizovat se těmto novým aktivistickým pravidlům politické rozpravy. Namítají nejen to, že aktivisty prosazované normy projevu jsou nesprávné, ale i že tyto normy jsou na intelektuální elitu uvalovány těmi, kdo na sociálních sítích nejvíce křičí – že radikálové ovládají mlčící většinu novinářů tradičně liberálního smýšlení.

Oba tyto argumenty se objevují i v rezignačním dopise Bari Weiss. “Twitter není uveden v tiráži New York Times. Ale stal se jeho editorem poslední instance,” píše redaktorka.

List čím dál více uplatňuje etická a mravní měřítka tohoto serveru, čímž se stává jakýmsi novým jevištěm. Místo aby list umožnil zvídavé veřejnosti přečíst si něco o světě a udělat si svůj vlastní závěr, podřizuje výběr témat a zpracování reportáží velmi úzkému výřezu čtenářů. Vždycky mě učili, že úkolem novináře je napsat první hrubý náčrt historie. Dnes se historie stává jen dalším z pomíjivých jevů, které se podřizují potřebám předem určeného narativu.

Tyto dvě osy sporu – jakými pravidly bychom se měli řídit, když mluvíme o identitě, a kdo by měl tato pravidla určovat – leží v samém jádru dnešních kontroverzí. Pro některé to však není jen abstraktní debata o “liberalismu”, ale spíše otázka, zda lidé berou vážně jejich identitu nebo dokonce jejich život jako takový.

Jak zmírnit debatu o “cancel culture”

Samozvaní obránci svobody slova často přirovnávají své odpůrce k historickým postavám, jako byli strůjci Maovy kulturní revoluce nebo francouzští Jakobíni. Zastánci sociální spravedlnosti však vidí svoji roli spíše v obhajobě svobody projevu pro marginalizované lidi, kterým byla historicky odpírána možnost se projevit.

Na tuto debatu je vhodné se dívat jako na spektrum názorů. Zastánci sociální spravedlnosti si myslí, že rozsah přijatelných názorů a argumentů by se neměl přímo zužovat, ale spíše posouvat doleva, aby se do něj vešly i doposud vyloučené hlasy utlačovaných komunit a okrajové hlasy a aby se naopak odsunuly na okraj hlasy, které chtějí toto vyloučení zachovat. Jejich kritikové si myslí, že tradiční rozsah debaty je v podstatě v pořádku, že pokud by se zastáncům sociální spravedlnosti podařilo posunout normy požadovaným směrem, prohráli bychom všichni.

Podle zastánců sociální spravedlnosti je Twitter pomáhá osvobodit tím že, do veřejného prostoru vnáší pohledy marginalizovaných skupin a nutí establishment (bílých heterosexuálních cisgender mužů) brát vážně názory, které dříve ignoroval.

Tuto argumentaci dobře shrnují filosofové Kate Manne a Jason Stanley z Cornell University a Yale University v eseji o debatě nad svobodou projevu, který vyšel v Chronicle of Higher Education.

“Když promlouvají utlačovaní – a to směrem vzhůru, k mocným –, mohou mít sice svobodu projevu, ale ostatní kvůli zažitým předsudkům pochybují o jejich schopnosti porozumět tomu, o čem mluví. A tak se do ohniska debaty často dostává způsob, jak se projevují,” píší autoři. “Nejenže tedy tito lidé musí zvýšit hlas, aby vůbec byli slyšet. Jde také o to, že když se začne problematizovat jejich tón, tak se z jejich projevu stane pouhý hluk, závada, rozruch. Jev nazývaný “tone policing” (dozor nad tónem) má radikálně omezující dopad na jejich svobodu projevu.”

Tento jev jsme mohli sledovat v souvislosti s odmítavou reakcí veřejnosti na dopis do Harper’s Magazine. Těžištěm sporu bylo rozhodnutí přizvat mezi signatáře i J. K. Rowling, ze které vyrostla jedna z nejviditelnějších transfobních postav naší kultury. V odporu veřejnosti proti svým výrokům na adresu trans lidí spatřuje Rowling ohrožení svojí svobody projevu. Říká, že “jako často zakazovaná autorka mám zájem na ochraně svobody slova.”

Řada trans autorů a intelektuálů však vnímá nutnost neustále diskutovat o postoji Rowling – tedy že hnutí za rovnost trans lidí ohrožuje bezpečnost a postavení cis žen – jako mechanismus, který je vylučuje z veřejné rozpravy.

Když vám někdo říká, že “ve skutečnosti” nejste žena nebo muž, když jste vystaveni veřejným útokům a výhrůžkám, které se zákonitě objeví při každé diskusi o transfobních hlasech, tak je to natolik bolestivé, že tato psychická újma fakticky způsobuje autocenzuru trans intelektuálů. Přestože jsou podobné obavy o bezpečnost mnohými považovány za absurdní, pravdou je, že LGBTQ a barevní autoři bývají pro svoji účast ve veřejné debatě často vystaveni výhrůžkám násilí. Umožníme-li Rowling spekulovat o tom, které ženy se mají “počítat”, tak je tím podle jejich názoru vytlačujeme z veřejného prostoru.

Gillian Branstetter, zakladatelka Transgender Journalists Association, říká: “Svobodě projevu nijak nepomůžeme, pokud budeme na akademické půdě nebo v redakcích pěstovat prostředí nepřátelské k té či oné identitě. Když vám Twitter do pravidel přidá zákaz označování lidí nesprávným rodem nebo mrtvým jménem, … tak tím ve skutečnosti rozšiřuje prostor svobody projevu, protože pomáhá [pěstovat] svobodnou komunikaci.”

Tento názor není zastáván všemi trans autory*kami. Deirdre McCloskey, profesorka University of Illinois Chicago a signatářka dopisu do Harper’s Magazine, mi řekla, že nejlepším receptem na škodlivé názory Rowling je pustit se přímo do debaty o jejich věcné podstatě.

“Debata je dobrá věc – a to je i přesvědčením každého opravdového liberála” říká McCloskey. “Pokud vykládá pohádky nebo něco horšího – [Rowling] a jí podobní – tak ji pojďme veřejně kritizovat.”

Soudě podle reakcí trans aktivistů*ek na dopis, McCloskey je se svým názorem spíše v menšině. Není těžké pochopit proč: vychází z předpokladu, že debata mezi trans lidmi a Rowling se odehrává v rovných podmínkách, že při současném rozdělení moci je vůbec možné vést férový a otevřený dialog.

Ale mocných a vlivných trans lidí je jen hrstka, a díváme-li se na postoj Rowling jako na něco obtížného, ale hodného diskuse, tak tím zužujeme prostor pro to, aby se trans lidé ve veřejném prostoru cítili dobře. Proč by měli trans lidé přistupovat k zastáncům transfobie jako k legitimním diskusním partnerům, když přitom nikdo nečeká třeba od židovského publicisty (jako jsem já), že bude debatovat s neonacistou?

Odpověď na tuto otázku se nabízí: definici “transfobie” nebo “rasismu” je totiž možné napínat až do bodu, kdy budou překřikovány i názory, které bychom ve skutečnosti měli považovat za legitimní – např. skeptický postoj k výrazu “Latinx” (genderově neutrální neologismus označující Američany latinskoamerického původu, pozn. překl.). Toto je podle mě závažný argument, jeden z několika argumentů, kterými se odpůrci “cancel culture” na obranu svého názoru vyzbrojili.

Zastánci “svobody slova” mají pravdu, že problematické jsou i některé další normy rozpravy upravující, kdo může na dané téma promlouvat. Například požadavek, abychom brali zvláštní ohled na názory členů menšinových skupin, může vést k protichůdným nebo i sebezničujícím důsledkům. Mají také pravdu, že instituce poslední dobou příliš pohotově propouštějí zaměstnance, kteří se měli dopustit pochybení v souvislosti s něčí identitou. To je strašlivý a závažný důsledek, jehož je případ Shor zvlášť křiklavým příkladem.

Ale rámují-li členové tohoto tábora debatu jako ohrožení demokracie a svobody slova jako takové, tak tím podkopávají svoje vlastní argumenty.

To, co podnikají trans aktivisté*ky jako Branstetter, se nedá v žádném rozumném smyslu chápat jako útok na základy svobodné společnosti. Nejsou to vládnoucí cenzoři, kteří by měli ve své moci nebo v úmyslu ukončit debatu na témata veřejného zájmu. Pouze se snaží posunout podmínky, za kterých se svobodná debata vede, a to směrem, který je podle jejich názoru nutný k narovnání důsledků staletí nesvobody a umlčování.

V některých aspektech se možná mýlí, možná ne. Důležitým úkolem, před kterým americká společnost stojí, je toto vše prodiskutovat. A tato diskuse se už ostatně nějakou dobu svobodně a otevřeně vede.

Věci jsou v pohybu již od volebního vítězství Donalda Trumpa v roce 2016, a zejména pak od vypuknutí protestů proti zavraždění George Floyda. Levicové i pravicové názory, které byly dříve považovány za nemyslitelné, se s překvapivou rychlostí dostávají do hlavního proudu. V nových podmínkách informační společnosti některé společenské skupiny nabírají na síle a jiné naopak ztrácejí.

Je těžké se v těchto změnách vyznat. Lidé a instituce budou dělat chyby, jakkoli mohou být vedeni těmi nejlepšími úmysly. Novináři a členové akademické obce budou vystavováni krutému davovému chování na sociálních sítích a budou propouštěni ze zaměstnání z nesprávných důvodů.

Takovéto incidenty však neznamenají útok na samotnou myšlenku svobody slova. Čím dříve to přijmeme, tím dříve se budeme schopni začít bavit o skutečně důležitých otázkách – o tom, zda je k nápravě naší společnosti zapotřebí podstatně revidovat normy projevu, tedy pustit se nad rámec konsensuálního vyloučení neonacistů nebo otevřených rasistů z elitního intelektuálního života a vytyčit ve veřejném prostoru nové území, do nějž by byly lépe vtěleny nové pohledy na rasu a gender.

V překladu byly použity citace J. S. Milla z prvního českého vydání (Praha: J. Otto, 1913, přeložil K. Radil).