Původní znění zprávy vyšlo v lednu 2019 v měsíčníku APA Monitor on Psychology.

Pro Queer Geography z anglického originálu přeložil: Mgr. Jan Morávek, Ph.D. Tento překlad není oficiálním překladem, APA za něj nenese žádnou odpovědnost. Překlad jsme zpracovali, abychom zprostředkovali detailnější vhled do aktuální problematiky mužské psychologie a psychologie maskulinity i v českém jazyce. Publikováno dne 23. 3. 2019.

Americká psychologická asociace vydává historicky první metodiku pro práci s muži a chlapci

Stephanie Pappas
Leden 2019, roč. 50, č. 1
Tištěná verze: str. 34

Americká psychologická asociace (APA) vydává poprvé v historii metodiku, o kterou se psychologové a psycholožky budou moci opírat při práci s muži a chlapci. To se na první pohled může zdát zbytečné. Vždyť na muže (a zejména bílé muže) se psychologie zaměřovala dlouhé desítky let, zatímco všechny ostatní vylučovala. A muži i nadále vládnou v pracovním i politickém životě – v roce 2018 tvořili 95,2 % ředitelů společností Fortune 500. Podle analýzy Fortune z roku 2017 tvořili muži 80 % top manažerů v šestnáctce největších společností. Ve 115. funkčním období Kongresu, které běží od roku 2017, zaujímali muži 81 % mandátů v Kongresu.

S muži je ale i něco špatně. V USA muži páchají 90 % vražd a představují 77 % jejich obětí. Ze všech demografických skupin jsou nejvíce ohroženi násilnou kriminalitou. Mají 3,5krát větší pravděpodobnost úmrtí na sebevraždu a o 4,9 roku kratší naději dožití než ženy. U chlapců je mnohem častěji než u dívek diagnostikován syndrom poruchy pozornosti s hyperaktivitou a školy chlapce přísněji trestají – zejména ty s jinou než bílou barvou pleti.

Cílem nové metodiky APA pro práci s chlapci a muži je všímat si těchto problémů u chlapců a mužů a řešit je, ale zároveň si udržet citlivost vůči androcentrické minulosti oboru. Metodika vznikala třináct let a je založena na více než čtyřech desítkách let výzkumných poznatků o tom, že tradiční maskulinita škodí duševnímu zdraví a že socializace chlapců k potlačování jejich emocí způsobuje škody, které se projevují uvnitř i navenek.

V roce 2007 byla vydána metodika APA pro práci s dívkami a ženami, která si podobně jako metodika pro muže a chlapce klade za cíl, aby psychologové a psycholožky byli svým pacientkám schopni pomáhat navzdory silám ve společnosti, které mohou být pro duševní zdraví škodlivé. Řada badatelů a badatelek, již zkoumají femininitu, se zabývá i maskulinitou, a tak několik spoluautorů/spoluautorek metodiky pro dívky a ženy přispělo i do nové metodiky pro chlapce a muže. „I když patriarchát přináší mužům prospěch, má na ně i určité dopady,“ říká dr. Ronald F. Levant, emeritní profesor University of Akron a koeditor příručky APA „The Psychology of Men and Masculinities“. V roce 2005, kdy příprava metodiky začala, byl Levant předsedou APA a významně se zasadil o získání peněz a podpory k nastartování této práce.

Potřeby mužů

Do druhé vlny feministického hnutí v 60. letech byla veškerá psychologie psychologií mužů. Většina velkých výzkumů byla prováděna na bílých mužích a chlapcích, kteří byli považováni za zástupce člověka jako takového. Badatelé předpokládali, že maskulinita a femininita představují opačné konce jednoho spektra a že duševně „zdravý“ jedinec se bude silně ztotožňovat s genderovými rolemi, které mu jsou připisovány na základě jeho biologického pohlaví.

Tato stará psychologie nejenže vylučovala ženy a lidi jiné než bílé pleti a prosazovala genderové stereotypy, ale ona ani nebrala v úvahu genderově podmíněné zkušenosti mužů. Jakmile začali psychologové a psycholožky zkoumat ženskou zkušenost z genderové perspektivy, bylo čím dál tím víc jasné, že podobný genderově citlivý přístup potřebujeme i při studiu mužů, říká Levant.

Hlavním tématem následného výzkumu se stala škodlivost tradiční maskulinity, která se vyznačuje ideály stoicismu, soutěživosti, dominance a agresivity. Takto socializovaní muži mají menší sklon ke zdravému životnímu stylu. Například studie z r. 2011 vedená Kristen Springer z Rutgers University zjistila, že muži s nejpřísnějšími postoji k maskulinitě jsou dvakrát méně často příjemci preventivní zdravotní péče než muži s umírněnějšími postoji k maskulinitě (Journal of Health and Social Behavior, roč. 52, č. 2). A v roce 2007 zjistil badatelský tým vedený dr. Jamesem Mahalikem z Boston College, že čím více se muži podřizují normám maskulinity, tím častěji považují rizikové chování jako nadměrnou konzumaci alkoholu, užívání tabáku nebo odmítání zeleniny za normální a tím častěji toto rizikové chování sami vykazují (Social Science and Medicine, roč. 64, č. 11).

Tento maskulinní odpor k péči o sebe sama se týká i psychologické pomoci. Ve výzkumu pod vedením dr. Omara Yousafa byly u mužů, kteří přijímali tradiční koncepce maskulinity, zjištěny negativnější postoje k možnosti vyhledat psychologickou nebo psychiatrickou pomoc než u mužů s pružnějšími genderovými postoji (Psychology of Men & Masculinity, roč. 16, č. 2, 2015).

Z toho důvodu by odborníci na duševní zdraví měli mít na paměti, že muži si často odmítají připustit svoji zranitelnost, říká dr. Fredric Rabinowitz, psycholog na kalifornské University of Redlands, který se na přípravě nové metodiky podílí od roku 2005, kdy předsedal odboru 51 APA (Společnosti pro psychologický výzkum mužů a maskulinit).

„Kvůli tomu, jak jsou muži vychováváni – aby byli soběstační a schopni se o sebe postarat – je třeba držet v tajnosti jakýkoliv náznak, že něco není v pořádku,“ říká Rabinowitz. „Pozorujeme zde mimo jiné, jak se muži, kteří si tyto věci nechávají pro sebe, rozhlížejí kolem sebe a nenacházejí nikoho, kdo by se se svými vnitřními konflikty svěřoval. Kvůli tomu se cítí izolovaní. Mají pocit slabosti. Mají pocit, že s nimi něco není v pořádku. Neuvědomují si, že určité soukromé myšlenky, soukromé emoce a soukromé konflikty si pro sebe nechávají i jiní muži.“

Různé maskulinity

Tyto soukromé konflikty mohou mít tragické následky. I když muži vykazují depresi méně často než ženy, míra dokonaných sebevražd je mezi nimi mnohem vyšší a vývoj jde bohužel špatným směrem. Podle údajů Centers for Disease Control and Prevention vzrostla sebevražednost mužů v etnické skupině nehispánských amerických indiánů a původních obyvatel Aljašky v letech 1999–2014 o 38 % a sebevražednost bílých mužů vzrostla ve stejném období o 28 % (National Center for Health Statistics, 2016).

Soudě podle odpovědí respondentů muži netrpí depresí a jinými duševními poruchami tak často jako ženy, ale výše uvedené statistiky ukazují, že je zde něco, co dotazníky nejsou schopny zachytit, říká Rabinowitz. Při přemýšlení o tomto typu maskulinity nám na mysli vytane obraz mlčenlivého kovboje à la John Wayne. Ale maskulinita je víc než jen chlapská pýcha. Pravidla mužství mohou životy mužů zkomplikovat ještě více, přidají-li se k nim problémy rasy, třídy a sexuality.

Například maskulinní požadavek zachovat si stoicismus a starat se o svoji rodinu může u Afroameričanů pod tlakem systémového rasismu vést k tzv. johnhenryismu – náročnému způsobu zvládání zátěže, při kterém jedinec vyvíjí zvýšené úsilí v podmínkách dlouhodobého stresu a diskriminace. Existuje prokázaný vztah mezi johnhenryismem a vysokým krevním tlakem a depresí (Journal of Black Psychology, roč. 42, č. 3, 2016). Rasa, etnicita a diskriminace se mohou rovněž protínat s postavením migranta: v rozpočtovém roce 2017 představovali muži 68 % mladistvých bez doprovodu, kteří překročili americkou hranici (U.S. Department of Health & Human Services, 2018). Většina z těchto dětí pochází ze Střední Ameriky nebo Mexika a prchá před násilím ze strany organizovaného zločinu (Journal on Migration and Human Security, roč. 3, č. 2, 2015) – což je další psychický stresor.

Záleží i na tom, jak maskulinitu vnímají druzí – a toto vnímání je příliš často založené na rasových stereotypech. Dr. Y. Joel Wong a kol. zjistili, že Asijští Američané jsou považováni za méně mužné než američtí běloši nebo Afroameričané, a to přinejmenším mezi bílými studenty vysokých škol (Psychology of Men & Masculinity, roč. 14, č. 4, 2013). Na muže a chlapce, jiné než bílé pleti, mohou také hledět s podezřením ve škole, na policii či jinde, což vede k jejich přísnějšímu trestání oproti bílým mužům a chlapcům, říká dr. Christopher Liang, psycholog na pensylvánské Lehigh University, který se na přípravě metodiky rovněž podílel.

„Chlapci a muži jiné než bílé pleti se s nejrůznějšími křivdami a zkouškami vyrovnávají maskulinním způsobem,“ říká Liang. „To znamená ,být tvrdý‘ a ,nedávat najevo, co mi ublížilo.‘ A vyrovnávají se s nimi v systému, kde je na jejich chování pohlíženo negativněji než na chování chlapců a mužů z jiných skupin.“

Tato dynamika se odráží i ve vězeňství. V roce 2014 tvořili černoši 37 % mužské vězeňské populace ve státních a federálních věznicích – jejich pravděpodobnost uvěznění byla více než desetkrát vyšší než u bělochů. Nadměrné zastoupení vykazovali také Hispánci, kteří při 8procentním podílu na populaci USA tvořili celých 22 % mužské vězeňské populace (U.S. Department of Justice, 2015).

S názory společnosti na maskulinitu se potýkají také genderové a sexuální menšiny. Situace v této oblasti se neustále proměňuje. Když Levant a Rabinowitz v roce 2005 zahájili proces přípravy metodiky, bylo stejnopohlavní manželství uznáváno pouze ve státě Massachusetts. Transgenderové otázky se dnes nacházejí na výsluní celospolečenské debaty a mezi lidmi je mnohem větší povědomí o rozmanitosti genderových identit.

„Co vlastně znamená gender ve druhé dekádě 21. století?“ ptá se psycholog dr. Ryon McDermott z University of South Alabama a další ze spoluautorů metodiky pro muže. „Už to není ta stará známá binarita muže a ženy.“

Genderové normy jsou sice volnější než před 30 lety, ale podle Lianga a McDermotta jsou chlapci a muži s homosexuální, bisexuální nebo transgender identitou i nadále vystaveni nadprůměrnému riziku nepřátelských postojů a tlaku na plnění maskulinních norem. V celostátním výzkumu školního klimatu z roku 2015 uvedlo 85 % LGBTQ studentů a studentek, že se ve škole stali terčem verbálního obtěžování na základě svojí sexuální orientace nebo genderového projevu (GLSEN, 2015). Genderově nonkonformní studenti uváděli horší zacházení než mladí LGBTQ lidé, kteří tradiční genderové normy dodržovali. Takovéto výsledky podle Lianga dokládají pokračující aktivitu neformální „genderové policie“ ve společnosti.

Chlapci ze sexuálních nebo genderově nonkonformních menšin se mohou potýkat s napětím v rodinných vztazích nebo dokonce s odmítnutím ze strany rodiny. Přitom podpora rodiny je zde nejvýznamnější faktor duševního zdraví. Výzkum na komunitním vzorku transgender dětí provedený v roce 2016 pod vedením dr. Kristiny Olson z University of Washington v Seattlu zjistil, že děti, které se těšily podpoře rodiny, nevykazovaly vyšší pravděpodobnost deprese než cisgender děti a vykazovaly jen mírně zvýšené riziko úzkosti (Pediatrics, roč. 137, č. 3, 2016).

Sexuální a genderová identita se také protíná s jinými klíčovými oblastmi života, včetně vojenské služby (podle metodiky by si terapeuti a terapeutky měli doplňovat poznatky o armádních normách a o nejčastějších psychických problémech u veteránů, např. posttraumatickém stresovém syndromu) a důchodu.

„Řada mužů se po odchodu do důchodu ocitá v pasti,“ říká Rabinowitz. Zejména ti, kteří se považují za profesionály a úspěšné muže, jsou často v důchodu nuceni přehodnocovat svoji identitu, dodává. A starší muži, kteří se s tímto přechodem nedovedou vyrovnat, mohou být více ohroženi depresí (Health Services Research, roč. 43. č. 2, 2008) – zde vidíme, jak se tlak ideologie maskulinity projevuje napříč životní dráhou.

„Zkušenosti mužů a zkušenosti s maskulinitou jsou velice rozmanité – a tyto rozdíly nacházíme mezi různými skupinami, uvnitř skupin, ale i na individuální úrovni,“ říká Liang. „Hlavně je třeba pochopit, že přes veškerou tuto rozmanitost mohou být chlapci a muži pod neuvěřitelným tlakem, aby těmto pravidlům maskulinity, které možná ze svého kulturního okolí vstřebávají, dostáli.“

Kulturní změna

Mnohé tyto problémy se zdají být neřešitelné – jak pomoci někomu, kdo si ani nedovede představit, že by se na odborníka na duševní zdraví obrátil? Přesto však metodika přisuzuje psychologům a psycholožkám klíčovou roli.

Klinici by si měli v první řadě uvědomovat existenci převládajících ideálů maskulinity a všímat si, k jakým předpojatostem mají sami sklony. Za druhé by měli vědět, že maskulinita je integrovaným jevem, který je ovlivňován různými faktory od spirituality přes zdravotní stav a věk až po etnicitu. Rovněž by měli rozumět tomu, jak působí moc, privilegia a sexismus jednak ve smyslu zvýhodnění mužů a jednak ve smyslu jejich uvěznění v úzkých rolích. Měli by posuzovat svazující vliv ideálu stoicismu a neochoty přiznávat zranitelnost v osobních vztazích – a měli by se těmto silám postavit mimo jiné tím, že budou u otců povzbuzovat celistvější vztah k dětem.

Kliničtí psychologové a psycholožky by měli také porozumět širším institucionálním vlivům a prosazovat větší ohled na mužské potřeby ve školství. Chlapci, kteří nedokončí školu, jsou ohroženi nezaměstnaností více než ti, kteří získají maturitu nebo vysokoškolský diplom – včasným řešením problémů ve škole tedy můžeme předejít celoživotnímu handicapu. Odborníci na duševní zdraví by se měli snažit omezovat agresivní a násilné projevy a odhalovat faktory, které vedou k užívání návykových látek a sebevražednosti. Měli by muže povzbuzovat k péči o zdraví. A měli by jim nabízet služby zohledňující socializaci, kterou muži prošli, ale zároveň nepolevovat v boji proti homofobii, transfobii, rasovým předsudkům a jiným formám diskriminace v trestním systému a jiných institucích.

Část těchto cílů vyžaduje terénní práci. Například kampaň amerického Národního institutu duševního zdraví „Real Men. Real Depression“ ukazuje, že problémy mívají i tvrdí muži, a tím pomáhá šířit postoj, že normální je vyhledat pomoc. Klinici by si měli uvědomovat, že za agresivitou a jinými formami externalizace příznaků u mužů, kteří vyhledali pomoc, se mohou skrývat internalizované problémy, říká Levant. Od raného dětství je chlapcům vštěpováno, aby potlačovali jiné emoce než hněv, pokračuje Levant, což vede k zastavení jejich emočního vývoje.

„Klientům říkám, že hněv je často silná emoce, za kterou se skrývá nějaká křehčí emoce, kterou možná cítíme,“ například smutek nebo hanba, dodává Levant.

Podpořit to pozitivní

Důležité je také povzbuzovat prosociální stránky maskulinity, říká McDermott. Za určitých okolností mohou být vlastnosti jako stoicismus a sebeobětování zcela klíčové. Ale ta samá tvrdost charakteru, která zachrání život vojákovi ve válečné zóně, mu doma může zničit soužití s partnerkou/partnerem nebo dítětem.

„Jsou situace, ve kterých musíte být schopni zůstat silní,“ říká McDermott. „Problém máte, pokud se tak chováte vždycky a věříte, že kdybyste se zachovali jinak, byl byste jaksi méně hodnotným člověkem.“ Úlohou klinických psychologů a psycholožek, pokračuje McDermott, může být to, aby muže vedli k osvobození od škodlivých ideologií tradiční maskulinity (násilí, sexismus) a k hledání pružnosti v těch jejích aspektech, které mají pozitivní potenciál (odvaha, vůdčí postoj). McDermott se svým týmem pracuje na škále pozitivních maskulinit, kterou u lidí měří prosociální vlastnosti, jež jsou od mužů očekávány – tento jev dosud nebyl systematicky sledován.

McDermott se svým týmem poukazují na jeden důležitý poznatek, totiž že mezi tím, co očekáváme od mužů a od žen, není zas takový rozdíl, jak by se mohlo zdát při pohledu na média a kulturu. Když se badatelé a badatelky ptají mužů i žen na různé vlastnosti, které lidé řadí mezi pozitivní stránky maskulinity (obětování se pro druhé, silná morálka), aniž by naznačovali jejich genderovou podmíněnost, pak je asi třetina těchto vlastností ve skutečnosti očekávána více od žen než od mužů, říká McDermott. Jiné vlastnosti, jako například vůdčí role v komunitě, osobní kouzlo a smysl pro humor, sice bývají očekávány více od mužů než od žen, ale rozdíl není velký. Výzkum se zaměřil výlučně na pozitivní vlastnosti, a tak není zřejmé, zda se očekávání podobně překrývají i u špatného chování (Psychology of Men & Masculinity, časná online publikace, 2018).

Pokud totiž výzkumníci/výzkumnice odstraní stereotypy a očekávání, nezbude mezi základními způsoby chování mužů a žen téměř žádný rozdíl. Například výzkumy na základě časových snímků ukázaly, že péči o své děti se muži věnují se stejným zájmem jako ženy. A podle metaanalýzy z roku 2013 jsou mezi chlapci a dívkami poměrně malé rozdíly v projevování emocí – a tyto rozdíly neodpovídají vždy stereotypním představám. Například dospívající chlapci vykazovali méně externalizačních emocí jako hněv než dospívající dívky.

Hlavním cílem nové metodiky je vyslat k mužům poselství, že jsou přizpůsobiví, emocionální a schopní plnohodnotného fungování i mimo rámec rigidních norem. A pokud se psychologové a psycholožky dokáží zaměřit na to, aby mužům pomáhali osvobodit se od pravidel maskulinity, která jim spíše škodí, tak by se měly dostavit výsledky nejen v oblasti duševního zdraví mužů, říká McDermott: „Dokážeme-li změnit muže, dokážeme změnit celý svět.“