Proč pohlaví není binární

Proč pohlaví není binární

Tento příspěvek vznikl jako překlad článku Why Sex Is Not Binary: The complexity is more than cultural. It’s biological, too zveřejný na webových stránkách deníku The New York Times.

přeložil: Mgr. Jan Morávek, Ph.D.

Proč pohlaví není binární:
jeho komplexita spočívá nejen v kultuře, ale i v biologii

Anne Fausto-Sterling

K popisu lidské rozmanitosti nikdy nestačila jen dvě pohlaví. Ani v biblických časech, ani dnes. Sociální normy pro správu pohlavní různorodosti jsme stvořili již v době, kdy jsme o biologii nevěděli téměř nic. Například Tosefta, sbírka náboženských textů starověkého judaismu, považovala lidi s mužskými i ženskými orgány (například s varlaty a vagínou) někdy za ženy (nemohly dědit majetek ani se stát rabínem), jindy za muže (měli zakázáno se holit nebo zůstat o samotě se ženami). Krutější přístup zaujímali Římané, kteří osoby smíšeného pohlaví považovali za špatné znamení – člověka, jehož tělo nebo mysl nezapadaly do binární klasifikace pohlaví, bylo možné zabít.

I u některých vlád současnosti se zdá, jako by se řídily římským vzorem – pokud již lidi, kteří nezapadají do jedné ze dvou pohlavních škatulek, nezabíjejí, tak se alespoň snaží popírat jejich existenci. Letos v říjnu zakázal maďarský premiér Viktor Orbán vysokoškolskou výuku genderových studií, když prohlásil, že „člověk se rodí buď jako muž, nebo jako žena“. Podle Orbána nesmíme „místo biologického pohlaví mluvit o sociálně konstruovaném genderu“. Ke stejnému cíli směřuje i ministerstvo zdravotnictví v Trumpově administrativě, když navrhuje právně zakotvit pohlaví jako „příslušnost osoby k mužskému nebo ženskému pohlaví na základě neměnných biologických znaků rozpoznatelných během prenatálního vývoje nebo při porodu.“

Toto je špatně z celé řady důvodů, ať již morálních nebo vědeckých. Škody, které takovýto verdikt napáchá na lidech, nechť posoudí jiní – já se zaměřím na jeho chybnost z hlediska biologie.

Je dlouhodobě známo, že neexistuje žádné biologické měřítko, které by umožňovalo nesporně zařadit každého člověka do jedné ze dvou kategorií – muž nebo žena. V 50. letech studoval tým psychologa Johna Moneyho lidi narozené s neobvyklými kombinacemi pohlavních znaků (s vaječníky a penisem, varlaty a vagínou, dvěma chromozomy X a šourkem aj.). Při uvažování o těchto lidech, které dnes považujeme za intersexuální, přišel dr. Money s mnohovrstevnatým modelem pohlavního vývoje.

První vrstvu představuje chromozomální pohlaví, určené v okamžiku oplodnění, kdy dochází k fúzi spermie, která je nositelem chromozomu X nebo Y, s vajíčkem nesoucím chromozom X. Ojediněle nemá vajíčko nebo spermie žádný pohlavní chromozom nebo má jeden navíc. V takových případech získává embryo vzácné chromozomální pohlaví, např. XXY, XYY nebo XO. Tedy již u této první vrstvy pohlaví nacházíme více než dvě kategorie.


A to je teprve první vrstva. V době mezi osmým a dvanáctým týdnem od početí získává lidský zárodek fetální gonadální pohlaví – u embryí s chromozomem Y se vyvíjejí embryonální varlata a u těch se dvěma X embryonální vaječníky. Tím vzniká základ pro rozvoj fetálního hormonálního pohlaví – fetální embryonální varlata nebo vaječníky produkují hormony, které posouvají vývoj embrya mužským či ženským směrem (podle toho, které hormony se objeví). Fetální hormonální pohlaví vede ke vzniku vnitřního reprodukčního pohlaví (dělohy, děložního čípku a vejcovodů u žen a chámovodu, prostaty a nadvarlete u mužů). Působení fetálních hormonů vrcholí ve čtvrtém měsíci rozvojem vnějšího genitálního pohlaví – penisu a šourku u mužů, vagíny a klitorisu u žen.

U novorozenců tedy můžeme identifikovat pět vrstev pohlaví. Avšak stejně jako v případě chromozomálního pohlaví, ani u pozdějších vrstev nedochází vždy k čistě binárnímu vývoji. Navíc může vzniknout nesoulad mezi jednotlivými vrstvami – některé mohou být binární a jiné ne. Například dítě vybavené chromozomy XX se narodí s penisem, XY s vagínou apod. Vzhledem k inkonzistencím tohoto druhu jsou veškeré snahy přiřazovat mužské či ženské pohlaví čistě pohledem na to, co má novorozenec „tam dole“, kategoricky a navždy odsouzeny k nezdaru.

Celá problematika je ještě složitější, protože narozením dítěte proces vrstvení pohlaví nekončí. Tím, jak dospělí obklopující novorozence odečítají jeho pohlaví z genitálního pohlaví (při porodu nebo na ultrazvukovém snímku), začíná proces genderové socializace. Fetální hormony ovlivňují také vývoj mozku, čímž vzniká další vrstva – mozkové pohlaví. Jeden z aspektů mozkového pohlaví se manifestuje v pubertě, kdy určité mozkové buňky obvykle zahajují stimulaci specificky mužské nebo ženské produkce hormonů, což vede k pohlavnímu dospívání.

Tyto vrstvy nazval dr. Money pubertálním hormonálním pohlavím a pubertálním morfologickým pohlavím. I zde může docházet ke vzniku více než dvou kategorií. Tato skutečnost je v současné době příčinou sporů o to, jakým způsobem máme určit, kdo má a kdo nemá právo zúčastnit se mezinárodních závodů v ženských sportech.

Od 50. let minulého století přibyla na toto téma řada vědeckých studií. Nejvýznamnější dosažené výsledky však těm, kteří od biologie požadují snadno aplikovatelnou definici pohlaví a genderu, nedávají velkou naději. Dnes například víme, že vývoj fetálních embryonálních varlat nebo vaječníků není řízen jediným genem, nýbrž dvěma protikladnými genovými sítěmi, z nichž ta první potlačuje mužský vývoj a stimuluje tvorbu ženských pohlavních znaků, zatímco ta druhá působí v opačném směru. Nezáleží tedy na přítomnosti či nepřítomnosti konkrétního genu, ale na rovnováze mezi genovými sítěmi, které působí současně nebo v určitém sledu. Tím přicházíme o možnost určovat „skutečné“ pohlaví jednoduchým genetickým testem.

Změna politiky navržená americkým ministerstvem zdravotnictví představuje pokus o cestu zpět v čase. Tento návrh je nejen výsměchem vědeckému konsensu v oblasti pohlaví a genderu, ale také ohrožením svobody lidí, kteří žijí způsobem odpovídajícím jejich pohlaví a genderu tak, jak se u nich rozvinuly v průběhu individuálního životního cyklu.

Anne Fausto-Sterling (*1944) je emeritní profesorkou v oboru biologie a genderových studií na Brown University. Doktorát z vývojové biologie získala v roce 1970. Ve své rozsáhlé tvorbě se věnuje tématům biologie genderu, sexuální identity, genderové identity a genderových rolí. Mezi její nejvýznamnější publikace se řadí kniha Myths of Gender: Biological Theories about Women and Men (2. vyd. 1992), článek The Five Sexes: Why male and female are not enough (1993), kniha Sexing the Body: Gender Politics and the Construction of Sexuality (2000) a kniha Sex/Gender: Biology in a Social World (2012). Pracuje v poradním sboru feministického akademického časopisu Signs a v redakční radě multidisciplinárního žurnálu Perspectives in Biology and Medicine. V současné době se zabývá aplikací teorie dynamických systémů ve výzkumu genderové diferenciace v raném dětství.

(poslední úprava 5. 11. 2018 – doplněna biografie autorky původního textu)