Autorka: Bc. Martina Marie Heroldová, absolventka bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

Etymologie není překážkou na cestě k manželství pro všechny

Jedním z častých argumentů odpůrců rovných svazků pro všechny je etymologie samotného výrazu „manželství“, který zazněl například i z úst poslankyně Marie Zahradníkové Majerové v debatě k této problematice na půdě Poslanecké sněmovny 29. dubna 2021 (viz stenozáznam). Pojďme si tedy udělat malý jazykový exkurz, který nám pomůže lépe pochopit, zda takové argumenty mohou v odborné debatě vůbec obstát.

Na počátku připomeňme lingvistickou poučku jednoho z nevlivnějších moderních jazykovědců Ferdinanda de Saussura, a sice že vztah jazykového znaku a označovaného jevu je arbitrární čili nahodilý a zároveň společensky smluvený. Saussure definuje vztah mezi formou (tedy grafickou či fonetickou podobou slova) a významem jako přijímaný určitou společností, založený na kolektivním zvyku nebo na konvenci. (Saussure, 2007). Jinými slovy to, že manželce říkáme v češtině manželka, v angličtině wife a v italštině moglie atd., je prostá společenská dohoda a tato dohoda se může v čase měnit, upravovat nebo rozšiřovat. Tomu odpovídá také Saussurova teorie proměnlivosti znaku, v níž hovoří o kontinuální proměně jazyka a posunu vztahů mezi ideou a znakem. (Saussure, 2007).  Ačkoli Saussure formuloval tyto principy již na konci 19. století, jsou dodnes pevnou součástí základního lingvistického kánonu (Černý, 2008) a setká se s nimi každý, kdo se o jazyk hlouběji zajímá.

Je potřeba také říci, že si spousta „diskutérů“ a „diskutérek“ plete etymologii (tzn. nauku o původu slov) a sémantiku (tj. nauku o významu). Etymologie sice nastiňuje, z čeho slovo původně pravděpodobně vzniklo (a ani tady často není výklad jednoznačný), jeho význam se ale s lety mění a posouvá. Zároveň je třeba poznamenat, že etymologie není exaktní věda a ačkoli historickou podobu slov a jejich původ rekonstruuje za pomoci morfologických či fonologických změn, často pracuje s pouhými předpoklady a lingvistickými konstrukty (Karlíková, 2017).

Malženství, nebo spíš dohoda?

Podle Českého etymologického slovníku (Rejzek, 2015) je argument, že by české slovo manželství mohlo vycházet z germánského man (=muž) nepřesvědčivý a nepravděpodobný, ačkoli se tento argument ve veřejném prostoru často objevuje. Jeho kořeny musíme hledat v praslovanštině, která je dnes již mrtvým jazykem pradávných Slovanů, z nějž vychází mimo jiné i čeština. Je vhodné též uvést na pravou míru, že se nejedná o staroslověnštinu, jak je někdy mylně zaměňováno (například již zmíněnou poslankyní Majerovou Zahradníkovou). Staroslověnština byla jazykem zcela uměle vytvořeným pro liturgické účely a nebyla ničí mateřskou mluvou, vyvozovat tak cokoli z ní by bylo ještě méně vypovídající než u praslovanštiny (Karlík, 2002).

V praslovanštině byla původní forma malъžena v podstatě duálovým označením pro ženu a muže. (Rejzek, 2015) Duál je gramatická kategorie značící dvojné číslo bez ohledu na jednotlivý rod (Adamovičová, 2011), dnes jeho pozůstatky nalezneme třeba u slov, jako jsou ruce nebo nohy (obě ženského rodu).

Dnešní manželství tak vzniklo vlastně přesmyčkou, tedy zkomoleninou původního tvaru. Kdybychom tedy chtěli být skutečně etymologicky důslední, měli bychom používat spíše slovo „malženství“, jako je tomu třeba v dnešní polštině, kde se dochovala původní podoba slova bez přesmyčky.

Bylo by také vhodné zahrnout teorii jazykového kontaktu s germánskými jazyky, které praslovanštinu ovlivnily (Boček, 2014). Jak naznačuje i Rejzek (Rejzek, 2015), praslovanské „mal“ může být polokalkem (tzn. doslovně přejatým slovem z jiného jazyka, kdy jedna část složeniny v překladu odpovídá významu původní složeniny, druhá část je přeložena jiným způsobem) z hornoněmeckého malwip, v jehož základu stojí význam dohodnout se. Část tohoto výrazu se dochovala i v dnešní německé podobě slova manžel Gemahl. Kdybychom tak šli ke skutečným etymologickým kořenům, zjistili bychom že v prvopočátcích našeho výrazu manželství stojí význam podobný dnešním výrazům smlouva či dohoda. Tedy bez ohledu na pohlaví.

Obdobou „malženy“ byl například také duálový tvar bratъsestra (Rejzek, 2015), který označoval zejména příbuzenský vztah mezi dvěma lidmi, tedy spíše obdobu dnešního výrazu sourozenec. Podobně by tak bylo možno nahlížet i na manželství jako na výraz pro formu společenského svazku.

Většina z nás už však k praslovanštině nedohlédne a nelze o stovky let mrtvý jazyk opírat dnešní významy slov.

Posun, upravení nebo úplná změna významu slova je naprosto přirozený proces každém jazyce (Čechová, 2011) a každý z nás má ve slovní zásobě stovky takových slov, která nějak vznikla, v nějakém kontextu se užívala a dnes mají diametrálně odlišný význam. Jazyk si s tím většinou prostřednictvím mluvčích poradí úplně sám a nepotřebuje žádnou “sémantickou policii”, která by neměnnost významu hlídala. To ani není možné, protože některé nové skutečnosti je zkrátka potřeba pojmenovat a někdy je jednodušší použít již vytvořené slovo, než přejmout např. cizojazyčnou formu nebo vytvořit úplně nový výraz. Naopak přenesení pojmenování nebo změna významu je jeden z nejčastějších způsobů obohacování slovní zásoby (Čechová, 2011). Neologismy navíc častěji vznikají spontánně a postupně se v jazyce ustalují s časem. Vytvoření nového slova pro účely novely upravující sňatky stejnopohlavních párů, byť i uznávanou institucí, jako je například Ústav pro jazyk český (ÚJČ), by uživatelné jazyka vnímali jako násilný zásah do jazyka mnohem spíše než pouhé rozšíření významu. Sám ÚJČ přitom poukazuje na to, že v češtině roste tendence slovo manželství používat i pro stejnopohlavní svazky, což dokládají například data z Českého národního korpusu (Naše řeč, 2018).

Snaha zastavit vývoj významu slov a jeho posun je tak prostým etymologickým fundamentalismem. Pojďme si uvést několik příkladů pro zastánce „tradičních významů“:

Používáte třeba slovo sranda? A víte, že je utvořené od vulgarismu (Rejzek, 2015)? Od jakého, na to určitě přijdete sami, stačí se podívat na kořen slova. Kdybychom důsledně uplatňovali etymologii, asi byste tento výraz například před dětmi vůbec říkat neměli…
Nebo máte v aktivní slovní zásobě slovo chlap? Z fundamentalistického hlediska by bylo vhodné jej omezit, protože v původním významu šlo vlastně o hanlivé označení pro neurozeného poddaného / sluhu / nevolníka (Rejzek, 2015), které podporuje feudální rozdělení společnosti a v podstatě otrokářství. Do třetice něco aktuálnějšího – používáte u počítače myš? A nepřijde vám to jako týrání zvířat?

Takových slov jsou stovky a stovky, jen u mnoha z nich je už původní význam pro většinu lidí zcela zamlžen. Úplně stejně je to i se slovem manželství. Zajímavé je, že většina obhájců „tradičních hodnot“ nemá problém s tím nazvat i polygamní vztahy manželstvím a například mnohé ženy šejků bez problémů nazývají manželkami, i když to samotné definici podle jejich logiky zcela odporuje. Změna čísla jim evidentně nevadí, změna rodu aktérů je ale problém. Dost často přitom v argumentaci jdou ke kluzkému svahu a říkají – „co budou chtít dál, polygamii“? Ačkoli právě tu nemají problém s manželstvím spojit.

Pod jakým pojmem právně ukotvíme svazek dvou mužů nebo dvou žen (či jiných genderů), není otázka jazyka. Pokud stejnopohlavními sňatky pro někoho představují problém nebo ohrožení, neměl/a by to schovávat za lingvistiku a už vůbec ne etymologii, protože to v odborném diskursu není obhajitelné, ale zkrátka přiznat, že jeho motivace je jiná a jazykový aspekt je pouze zástupný.

Literatura:

ADAMOVIČOVÁ, Š. Duál ve slovanských jazycích. Bakalářská práce. Praha: Filozofická fakulta univerzity Karlovy, 2011. Ved. J. Rejzek.

BOČEK, V. Praslovanština a jazykový kontakt. Praha: Nakladateslvtí Lidové noviny, 2014.

ČECHOVÁ, M. – DOKULIL, M. – HLAVSA, Z. – HRBÁČEK, J. – HRUŠKOVÁ, Z. Čeština – řeč a jazyk. Praha: SPN – pedagogické nakladatelství, 2011.

ČERNÝ, J. Úvod do studia jazyka. Olomouc: Rubico, 2008.

DE SAUSSURE, F. Kurs obecné lingvistiky. Praha: ACADEMIA, 2007. 2. rozšířené vydání.

DUDEN, K. – GREBE, P.  Herkunftswörterbuch der deutschen Sprache. Mannheim: Bibliographisches Institut, 1963. s. 209.

KARLÍK, P. – NEKULA, M. – PLESKALOVÁ, J. (ed.): Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2002.

KARLÍKOVÁ, H. Etymologie. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny. URL: https://www.czechency.org/slovnik/ETYMOLOGIE  [cit. 26. 5. 2021]

REJZEK, J. Český etymologický slovník. Praha: Leda, 2015.

Stenozáznam ze 100. schůze Poslanecké sněmovny dne 29. dubna 2021. Sloučená obecná rozprava k bodům 1 a 2 /sněmovní tisky 201 a 211/.  [Dostupné on-line z: https://www.psp.cz/eknih/2017ps/stenprot/100schuz/s100013.htm#r6]. [cit. 26. 5. 2021]

Naše řeč (2018). Z jazykové poradny. In Naše řeč, Praha: Akademie věd ČR, 2018, 101(1).