Zpráva z XVI. Evropského psychologického kongresu v Moskvě

Zpráva z XVI. Evropského psychologického kongresu v Moskvě

Při příležitosti návštěvy významné psychologické konference XVI. European Congress of Psychology (ECP), která se ve dnech mezi 2. a 5. červencem konala v Moskvě, jsme navštívili ty sekce konference, které se týkají LGBTIQ+ problematiky. Zpráva, kterou zde sdílíme, poskytuje zápis událostí, přednášek, ale i našich vlastních dojmů z konference, z Moskvy, Ruska či místní společnosti.

ECP konference je vskutku velkým podnikem, masovým shromážděním psychologů/psycholožek, psychoterapeutů/psychoterapeutek a všech dalších spřízněných oborů studia lidské mysli. Tento rok zahrnoval program kolem 3000 hostů ze všemožných zemí světa. Konference se konala na moskevské státní Lomonosově univerzitě a nabízela mnoho přednášek tematicky rozdělených do podoborů (thematic tracks) jako jsou Sciences, Digital Future, Education, Health, Security a Society. Do toho posledního patřila právě skupina sekcí, která se týkala LGBT témat a kterou pro tuto konferenci spolupořádala mezinárodní síť IPsyNet, (International Psychology Network for Lesbian, Gay, Bisexual, Transgender and Intersex Issues), sdružující různé psychologické a psychoterapeutické státní organizace věnující se především LGBTI+ tématům a souvisejícím otázkám. Hlavní osobou, která tu IPsyNet zastupovala a bez nadsázky rovněž bojovala za lidská práva, byla profesorka Sharon Horne z University of Massachusetts Boston (USA).

Společná fotografie některých zúčastněných. Foto: Michal Pitoňák

První přednášková sekce, kterou jsme navštívili – Psychology from human rights perspective –, byla zaměřená na etiku a lidská práva. Nepříliš pozitivní zprávou je, že ustanovení etiky v psychologii ve vztahu k jednotným lidských právů je stále velmi problematické, podléhá své době a není do dnešního dne zcela jednoznačně ukotveno. V rámci sekce jsme se dozvěděli, že první ucelená etická pravidla pro psychologickou praxi byla sepsána a podepsána Americkou psychologickou společností (APA) v roce 1953 a od té doby vzniklo na 75 dalších regionálních variant tohoto dokumentu. Lidská práva (human rights) patří mezi témata nejrůznějších norem již od Chammurapiho zákoníku z 18. století před naším letopočtem.

Když ale někdo v našem století zmíní lidská práva, mluví většinou o Všeobecné deklaraci lidských práv (VDLP), která byla přijata v důsledku Norimberských procesů ve 20. století. Tento dokument sám, ač velmi důležitý, měl velmi problematickou cestu k přijetí a například v postkoloniálních státech byl přijímám spíše jako zákon upravující práva „kolonizujících“ nežli „kolonizovaných“. Problematické přijímání VDLP vedlo bohužel opět ke vzniku mnoha regionálních variant kodexů lidských práv. Pokud bychom se podívali zpět na psychologickou praxi, tak v mnohých etických kodexech souvisejících s lékařskou a vědeckou činností není žádné zmínky o lidských právech, spíše jsou v nich, mnohdy z jazykových důvodů (a z důvodů regionální roztříštěnosti samotné definice lidských práv), popsány některé aspekty a body nahrazující přímou vazbu na VLDP. Tuto přednášku prezentoval emeritní profesor Janel Gauthier z Laval University v Kanadě.

Další přednášky tohoto bloku se zaměřovaly na témata, jako jsou etické otázky s ohledem na přijímání uprchlíků, popisující principy fungování rasismu, které jsou vlastně všechny založeny na skupinkování osob dle námi vnímané podobnosti/odlišnosti, tj. na skupinu vnější (jíž se necítíme být členy) a vnitřní (jíž se cítíme být členy); mluvilo se také o napravování vlastních chyb v psychologické praxi, přednáška doktorky Jeanne le Blanc pojednávala o zatvrzelosti psychologických postupů (některých psychologů) i po změně aktuálního vědění a prokázání škodlivosti jejich praxe.

S poslední přednáškou této sekce vystoupila profesorka Sharon Horne popisující vývoj lidských práv a zákonů, které je ovlivňují v nynějším Rusku. Sharon nás vzala na 100 let dlouhou pouť historií práv LGBT osob, začínající kolem roku 1900, kdy byla Ruská společnost relativně tolerantní ke své ne-heterosexuální populaci, vůči umělcům a veřejně činným osobám. To tedy platilo až do roku 1933, kdy Stalin uvedl v platnost zákon číslo 121, který do té doby víceméně legální život ne-heterosexuálních osob v tehdejším Rusku významně změnil. Nový Stalinův zákon začal trestat byť jakýkoliv, i dobrovolný, sexuální styk mezi muži pod hrozbou trestu až pěti let tvrdé práce. V té době začaly být stejnopohlavní vztahy označovány za nemístné a za nepůvodní, byly interpretovány jako společensky závadný vliv západních kapitalistických států – vytvořil se tak základ pro společenskou atmosféru, jež v ruské společnosti zřejmě přetrvává dodnes. Ve jménu této společenské změny začal být stejnopohlavní sexuální život, či obecně vztahy mezi osobami stejného pohlaví, označovány jako „neodpustitelný hřích“.

Situace trvala až do roku 1993, kdy byl stejnopohlavní styk opět dekriminalizován a kdy mnoho stovek mužů bylo tímto verdiktem propuštěno z vězení; v této době také začaly vznikat první místní neziskové organizace, populární gay magazíny, a v Moskvě pak dokonce i LGBT knihkupectví a archiv. V roce 1999 pak ruské ministerstvo zdravotnictví konečně vyškrtlo „homosexualitu“ ze seznamu nemocí (inspirováno zřejmě mezinárodním odebráním ze seznamu nemocí Světové zdravotnické organizace). Moskvou také prošlo několik gay pride pochodů, které ale většinou všechny skončily velice krvavě, neboť často se i sama policie přidala spíše na stranu útočníků než na stranu pochodujících, kteří usilovali o uznání svých práv a ochranu ve společnosti.

V letech 2006 a 2013 pak vešly v platnost další restriktivní zákony o financování neziskových organizací zahraničními organizacemi, které veskrze ukončily, či přinejmenším velmi znesnadnily zákonné možnosti financování LGBT+ neziskovek (z domácích i zahraničních zdrojů). V roce 2012 navíc Moskva zakázala pořádání gay pride pochodů rovnou na 100 let dopředu. Lidská práva se tak v Rusku ocitla na šikmé ploše a nadále se hluboce propadla nechvalně známým zákonem/novelou o zákazu „homosexuální propagandy“ přijatým „za účelem ochrany dětí a mládeže před informacemi potírajícími tradiční rodinné hodnoty“. Velmi volná definice a interpretace oblastí, na které se tento jednoznačně stigmatizující a diskriminační zákon (v tomto ohledu rozhodl již i Evropský soud pro lidská práva v procesu Bayev and Others v. Russia) bohužel jen prohlubuje jeho negativní dopady.

Hlavním dopadem je to, že ne-heterosexuální osoby nejenže zůstávají nevyoutované, ale mnohdy se opět skryly zpět do svých closetů, přičemž většinou ani jejich vlastní rodiče nevědí, jestli mohou se svými dětmi o LGBT+ problematice hovořit či je vychovávat k větší otevřenosti. Tento zákon, ač není příliš důsledně používán, slouží především jako multiplikátor strachu a funguje jako záminka pro vzrůstající násilí a diskriminaci. Tyto se pak projevují rovněž i větší mírou potřeby ne-heterosexuálních osob prchat do zahraničí či fungovat jen na okraji společnosti. Od této doby vycházejí na povrch i další známky nerovnosti lidských práv v Rusku, od prohlášení veřejných činitelů („srdce gayů by se měla pohřbít nebo spálit, protože nemohou prospět žádnému životu“, D. Kiselev, ministr Pravdy) až k množení anti-LGBT médií a časopisů. Je rovněž více než pravděpodobné, že negativní dopady změn zákonů a represe eskalovaly i extrémní zhoršení situace v republice Ruské federace Čečensku, kde od roku 2015 dochází k vraždám gayů a leseb, k týrání, věznění a jejich umísťování do koncentračních táborů.

Michal Pitoňák a Sharon Horne při této příležitosti rovněž pozvali účastníky na International Congress of Psychology (ICP) 2020, který se bude konat příští rok v Praze. Foto: Lukáš Pitoňák

Další přednáškovou sekci, kterou jsme navštívili, byla sekce s názvem „Research on adult lesbian, gay, bisexual, and transgender minority stress and mental health concerns“, tedy „Výzkum menšinového stresu a duševního zdraví mezi dospělými lesbami, gayi, bisexuálními a transgender lidmi“, jejímž prvním příspěvkem byla prezentace společného výzkumu Dirka Kranze z Německa a Naděždy Arontschik z Ruska. Tento příspěvek ukázal poměrně do hloubky spojení mezi společenským klimatem v Rusku a jeho dopadem na duševní zdraví sexuálních menšin. V této sekci přednesl výzkumný pracovník Národního ústavu duševního zdraví a předseda Queer Geography (QG) Michal Pitoňák svou přednášku „Substance use and mental health among non-heterosexuals in the Czech Republic“, tedy „Užívání návykových látek a duševní zdraví ne-heterosexuálů v Česku“.

Úvodní obrázek prezentace zástupkyň ruských organizací poskytujících psychologickou pomoc. Foto: Michal Pitoňák

Následovalo sympózium s názvem „The victimization, trauma and exclusion for sexualy and gender diverse people: a human rights imperative“, tedy „Viktimizace, trauma a vyloučení sexuálně a genderově rozmanitých osob: imperativ lidských práv“. Aktivistky a psychologické pracovnice Maria Sabunaeva a Olga Razmakhova přednesly svůj příspěvek přímo ze středu společensky tabuizovaného života ne-heterosexuálů v Rusku. Příspěvek, věnovaný obecně problematice poskytování psychologické péče (a to nejen terapeutické, ale i sociální pomoci) LGBT osobám, byl vskutku velice zajímavý a přínosný. Ukázal nám bez zprostředkovatelů, jaký je vlastně život LGBT+ osob v Rusku a jaká jsou jeho největší úskalí. Ukazuje se, že denním problémem je hlavně chybějící, či velice rychle ubývající pocit vlastní sebehodnoty, pocit rovnosti s okolní populací.

Organizace ResourceRUS.org (jejíž webová stránka v době psaní tohoto reportu nefungovala), pro kterou Naděžda pracuje, pořádá setkání, skupinová i privátní sezení, na kterých pomáhají mladým i starších ne-heterosexuálům s vypořádáním se s jejich životní situací. Ačkoliv se do jejich odborných kruhů dobrovolně přihlašují další a další psychologové, jež jsou nakloněni k pomoci, odborná psychologická veřejnost je v médiích a při svých veřejných vystoupeních zesměšňuje: stalo se tak například při nedávném pochodu Moskvou, kdy v bílých pláštích demonstrovali s transparenty „takzvaní psychologové“. Problém je samozřejmě nejen v tom, že odborná literatura a vzdělávací systém místní psychologie je zastaralý anebo vysloveně (účelově) tato témata vynechává či desinterpretuje, ale také v chybějící institucionální podpoře této problematiky jako celku. V tomto ohledu je samozřejmě velkým zadostiučiněním už jen to, že se na oficiální program konference dostaly sekce a aktivity spojené s LGBT tématy.

Jedna z našich místností, ve které se všechny prezentace konaly, byla většinou zvnějšku dveří označena duhovou vlajkou, ukázalo se však, že zřejmě působila jako červený hadr na býka, protože jsme jednou za dveřmi zaslechli horlivě se shlukující „studenty“ pokřikující nadávky jako „pederasti“ apod. Dokonce jedna z našich sekcí musela být v průběhu přesunuta, pod záminkou probíhajících zkoušek, samozřejmě mohlo jít ale o skutečnou chybu v organizaci a rezervaci místností.

Přednáška Joachima Ntetmen z Kamerunu. Foto: Michal Pitoňák

Co se týká několika dalších sekcí, zmíníme ještě některé zajímavé prezentace, které bychom neměli vynechat. Joachim Ntetmen z afrického Kamerunu, kde je praktikován trest odnětí svobody za sexuální aktivity mezi stejnými pohlavími, se například ve své přednášce zabýval problematikou rodičovství kamerunských LGB+ lidí. Jeho přednáška byla především popisem a zprávou jeho organizace, která se snaží splnit gayům a lesbám v Kamerunu přání mít děti. Krom značné odvahy, která z jeho prezentace vyvěrala, bylo zjištění, že celých 70 % LGBT+ osob v Kamerunu nemá problém se zplozením dítěte skrze různo-pohlavní styk. Jak Ntetmenův výzkum ale ukázal, lesby si za otce svých dětí vybírají spíše bohaté, pohledné gaye, přičemž ale nechtějí, aby měli na výchovu dítěte nějaký vliv. Oproti tomu gayové by raději dítě plodili se zaopatřenými ženami s již funkční rodinou, se kterou by jej měli ve společné péči.

Společná návštěva v LGBT archivu Leny Gusyatinksayaové. Foto: Michal Pitoňák

Sharon Horne, pořadatelka celé této sekce, posléze všechny přítomné požádala, aby delegovali její výzvu k přistoupení do IPyNetu svým národním členským organizacím a zvážili tak například podpoření aktuálně nově vzniklého dokumentu IPsyNet Statement on LGBTIQ+ Concerns, který shrnuje prioritní úkoly, jichž je potřeba v oblasti LGBTIQ+ psychologie dosáhnout. Aktuálně tento dokument podpořilo již 28 národních psychologických společností (například ruská, americká, německá, norská, maďarská, britská, kolumbijská, kamerunská, novozélandská aj.). Dokument je již přeložen do několika jazyků, a je tak kromě originální angličtiny k dispozici i v němčině, francouzštině, arabštině, čínštině, portugalštině, ruštině, španělštině. Po našem návratu z konference proto považujeme za přirozené oslovit Českomoravskou psychologickou společnost (ČMPS) a požádat ji rovněž o podporu tohoto dokumentu. Michal Pitoňák se rovněž ve spolupráci s psycholožkou a výzkumnicí Irenou Smetáčkovou (a s dalšími členy pracovní skupiny zaměřené na psychologii sexuální orientace a genderové identity při ICP2020) podílí na přípravě Mezinárodního psychologického kongresu (ICP2020 – International Congress of Psychology 2020), který se bude v příštím roce konat v Praze. V rámci této přípravy se pokusí s ČMPS – vyjednat vznik nové sekce, která by se zaměřovala na rozvoj LGBTIQ+ psychologie v Česku a stala se základem pro přistoupení ČMPS do IPsyNetu. ČMPS by tím získala hlas a možnost spolurozhodovat o formování této rozmanité výzkumné sítě.

Pokud se ale ještě vrátíme zpět ke konferenci, nesmíme opomenout některé vedlejší aktivity, kterých jsme se zúčastnili. Sharon Horne například zorganizovala návštěvu soukromého bytu Leny Gusyatinksayaové, která prakticky celý svůj život schraňuje a spravuje sbírku archivních dokumentů, knih, magazínů a dalších částí LGBT historie, které jsou zvláště v této době velmi ohrožené. Lena nás k sobě velmi vstřícně pozvala, pohostila čajem, kvasem a sušenkami a dlouze vyprávěla o životě před represivními zákony, před společenským obratem k horšímu a také o svém vnitřním nutkání všechny ty soubory a krabice plné literatury a složek zachránit pro další generace. Je to velmi obdivuhodná žena a my s pokorou naslouchali jejímu vyprávění, které jsme společně překládali z ruštiny či francouzštiny, tedy jazyků, kterými se Lena domluví.

Poslední konferenční den pro nás byl již spíše kratší, zúčastnili jsme se nicméně dvou velmi zajímavých aktivit. První byla přednáška profesorky Sharon Horne věnovaná LGBT aktivistům a aktivistkám z Ruska na téma syndromu vyhoření, ze které zde uvedeme jen jedno její hlavní motto:

If you are tired, rest. But do not quit!
Pokud jste unavení, odpočiňte si. Ale nevzdávejte to!

Společná fotografie při závěrečném workshopu. Foto: Michal Pitoňák

Sharon Horne apelovala také na to – ačkoli se to může zdát jako klišé –, že v i našich poměrně mírných podmínkách, kde podporovatelé LGBTIQ+ práv nemusejí vysloveně bojovat tak jako v Rusku, je mnohdy tato činnost náročná na práci, jednotlivci či skupiny jí věnují velké množství energie, často však bez jakékoliv odměny, bez jakékoliv reakce, která může chybět i ze strany vrstevníků či spojenců v komunitě. Tato práce je tedy mimořádně náročná a není divu, že dle Sharon snad všechny organizace mají možnost si vybavit někoho, kdo s nimi již není, protože vyhořel/a. Na základě našeho vlastního dojmu, který jsme si vytvořili při setkání s kolegyněmi z Ruska (ano byli mezi nimi pouze ženy), můžeme jen dodat, že takovou vzpruhu potřebují. Jejich zajisté velmi vyčerpávající boj prozatím nevyhrávají a jsou v neustálém ohrožení ze strany většinové veřejnosti či státu, a tak se jim prý často stává, že o některé členy přicházejí nejen vyhořením, ale i z důvodů nátlaku či vyhrožování. Po předchozí přednášce jsme  aktivistky z organizace RESOURCE Oksanu Berezovskayu, Yuliu Malagynu a Naděždu Arontschik (která také překládala) požádali o rozhovor, během něhož jsme si povídali o jejich situaci a hlavně o cestách, kterými bychom jim mohli být nápomocní. Závěrem tak sdílíme aktuální kampaň, kterou před několika týdny RESOURCE zahájil v oblasti prevence domácího násilí. Připomeňme, že financování otevřeně LGBT orientovaných projektů je v Rusku aktuálně nemožné, proto je potřeba na tuto kampaň nahlížet jako na širší zdroj, který může pomoci i LGBT lidem. Přispět může každý.


Dne, 25. 7. 2019,
RNDr. Michal Pitoňák, Ph.D. (Národní ústav duševního zdraví; Queer Geography, z.s.)
Ing. arch. Lukáš Pitoňák (Queer Geography, z. s.)